Vědci vysílali z podmořských reproduktorů zvuky, jaké produkují sonary, a testovali reakce 17 plejtváků obrovských (Balaenoptera musculus) a dvou vorvaňovců zobatých (Ziphius cavirostirs). U vorvaňovců, kteří se potápějí do hloubky až 1500 metrů, se prokázalo, že je zvuk sonaru mate, protože se sami řídí echolokací. Když vorvaňovci uslyšeli zvuk sonaru, přestali lovit hlavonožce v hloubkách a v tichosti se rychle vzdálili. Nepotvrdilo se ale, že by ztratili schopnost orientace.

Na zvuk ale reagovali i někteří plejtváci, kteří běžně komunikují pomocí velmi hlubokých zvuků, které jsou frekvenčně velmi vzdáleny sonaru. Plejtváci živící se při hladině na zvuky nereagovali, ale ti, kteří se potápěli do hloubky, se přestali sytit a pluli pryč od zdroje zvuku. Mohou tak trpět podvýživou, protože největší živočichové světa mají velkou potřebu potravy.

Výzkumy zveřejněné v časopisech Proceedings B a Biology Letters upozorňují na nebezpečí, které pro kytovce představují námořní cvičení v oblastech, kde žijí.