Sledujete s počátkem školního roku narůst počtu žádostí o psychiatrická vyšetření dětí, třeba prvňáčků?

Ano, počet vyšetření se skutečně zvyšuje. Netýká se to však pouze prvňáčků, nýbrž i starších žáků, dokonce středoškoláků. Podle závažnosti problémů se rodiče mohou obrátit buď na speciálního pedagoga, školního psychologa nebo přímo na dětského psychiatra, ať už v ambulancích či ve specializovaných pracovištích. Například v Praze jsou tři.

S jakým problémem se rodiče na lékaře nejčastěji obracejí?

Nejčastěji přicházejí s dětmi, které trpí hyperkinetickou poruchou. Ta má tři základní projevy: hyperaktivitu, impulzivitu a poruchy pozornosti. Rozlišují se dva základní typy této poruchy. Zaprvé typ s převládající hyperaktivitou, zadruhé s převládající poruchou pozornosti.

Jak se tyto děti projevují?

Jde především o neklid, o neschopnost vydržet na jednom místě, kdy vyučovací hodina je pro dítě nepřekonatelný problém. Impulzivní jednání, tedy další projev, lze charakterizovat tím, že děti bezmyšlenkovitě a okamžitě reagují na podněty. A co se týká poruch pozornosti, dítě nedokáže vnímat výklad školní látky, soustředit se na něj, stejně tak na domácí přípravu.

Učitelé často popisují projev této poruchy tak, že žáci mají nepřítomný výraz. Typickým projevem je rovněž zapomínání pomůcek a domácích úkolů.

Co tuto poruchu vlastně způsobuje?

Vedle genetiky, na kterou je v současné době upírána ve světovém výzkumu velká pozornost, jde například o předčasné porody, o hypoxii plodu (přidušení) a roli hraje také užívání návykových látek matkou v průběhu gravidity. Nejde pouze o drogy, ale i o alkohol a kouření cigaret.

Jak dítě vyšetříte?

Základní psychiatrickou vyšetřovací metodou je rozhovor jak s dítětem, tak s jeho rodiči. Takže při prvním kontaktu si povídáme všichni dohromady, pak pouze s dítětem, nato s jeho rodiči. Ptáme se rodičů na problém, který je u jejich potomka nejvíc tíží a který by rádi vyřešili.

Stává se, že se nakonec ukáže, že děti žádný problém nemají, ale naopak ho mají rodiče?

Není to opravdu příliš časté. Ale je nutno také dodat, že hyperkinetická porucha dětí není jedinou, s níž se na nás rodiče obracejí.

Jaké jsou další důvody návštěvy dětského psychiatra?

Časté jsou i úzkostné a depresivní poruchy, poruchy chování, setkáváme se i s bipolární poruchou (maniodepresivitou) a ojediněle s psychotickým onemocněním.

Co se týká současného fenoménu, kterým jsou takzvané poruchy učení jako dysgrafie, dyskalkulie, dyslexie a další, ty, byť mají také vlastní psychiatrickou diagnózu, stanovují a řeší pedagogicko-psychologické poradny. Poruchy učení se rovněž často vyskytují v kombinaci s psychiatrickými onemocněními.

Zde by bylo dobré poznamenat, že choroby se nevyskytují odděleně. Ve velkém procentu případů netrpí děti například pouze hyperkinetickou poruchou, ale také poruchami chování, úzkostnou poruchou a podobně.

Úzkosti jsou dnes u školáků časté?

Jakékoli úzkostné poruchy se dnes vyskytují celkem u 8 až 10 procent dětské populace. Bohužel většině z nich se nedostane odborné péče, protože tato porucha je nezřídka kdy přehlížena, neboť nepředstavuje tak velký společenský problém jako výše uvedená porucha hyperkinetická. A přitom kvalitu života dětí ovlivňuje velkou měrou, stejně tak ovlivňuje i jejich další život.

Stanoví-li lékař hyperkinetickou poruchu, je nasazována medikace? A pokud ano, může mít nějaké vedlejší účinky?

Podle doporučení Světové zdravotnické organizace je medikace nasazena. Jako lék první volby je v Česku podávána látka, která zvyšuje pozornost dětí a mírní hyperkinetické příznaky. Při jejím podávání nejsou tedy děti utlumené, jak se někteří rodiče domnívají, ale více soustředěné.

Samozřejmě jako každý lék může mít nežádoucí účinky, jako je bolest hlavy či žaludku. Lék dítěti nenutíme, musí se rozhodnout sami rodiče.

Jestliže se rozhodnou, jak dlouho musí dítě lék užívat? Anebo se po jeho vysazení projevy poruchy vrátí?

Lék působí pouze čtyři hodiny, takže je podáván ve škole a při domácí přípravě. Jak dlouho musí dítě léky užívat, je individuální. Porucha se během dospívání a puberty upravuje a do dospělosti přetrvává asi jen u 40 procent pacientů. Ale každé psychiatrické onemocnění je samozřejmě individuální.

Co se musí stát, aby bylo dítě přijato k dlouhodobější hospitalizaci v dětské psychiatrické léčebně?

Záleží na základním onemocnění pacienta. Může jít o děti po sebevražedném pokusu, o pacienty s psychotickým onemocněním – schizofrenií, schizoafektivní poruchou –, o děti se závažnějšími poruchami chování, například velmi agresivní.

Dále jsou mezi našimi pacienty i ti poruchami příjmu potravy, autismem či mentální retardací. Umístění dítěte do zařízení je závislé na rozhodnutí právoplatného zástupce. V případě, že je nebezpečné sobě nebo okolí a souhlas rodiče není k dispozici, rozhoduje o hospitalizaci soud.

Je-li dítě v léčebně, navštěvuje školu?

Ano, školy jsou běžnou součástí dětských psychiatrických léčeben.

V současnosti jako kdyby se s různými poruchami, ať už učení či pozornosti, roztrhl pytel. Čím to?

Někteří lékaři tvrdí, že je to vlivem zhoršujícího se stavu životního prostředí, které působí negativně na plod. Jiní se naopak přiklánějí k teorii, že zde poruchy byly vždycky, pouze je tehdejší diagnostika nebyla schopna zachytit. Osobně se domnívám, že jde o kombinaci obou teorií. Větší zájem o léčbu, která je účinná.

Chybí v Česku dětští psychiatři?

Určitě ano. A to jak v léčebnách, tak v ambulancích. Obor dětské psychiatrie nelze nahradit pediatrií, dospělou psychiatrií ani jinými obory. To bych pokládala za velmi nešťastnou volbu, která by mohla mít velký dopad na společnost.

Ve většině zemí Evropské unie je na rozdíl od České republiky dětská psychiatrie také samostatný prvoatestační obor. Kdežto u nás, po reformě předatestační přípravy, je nutno nejprve absolvovat atestaci z dospělé psychiatrie anebo z pediatrie. Pak musíte získat praxi v dětské psychiatrii, až poté můžete udělat atestaci z dětské psychiatrie, což je de facto nástavba.

Stát se dětským psychiatrem je tudíž velmi náročné, a připočteme-li šest let na lékařské fakultě, trvá to třináct až čtrnáct let.