Zatímco naše labuť velká (Cygnus olor) tráví až na výjimky celý rok u nás, západoevropská labuť Bewickova (Cygnus columbianus bewickii) se právě teď chystá na dalekou cestu na arktické pláně Sibiře. Několik posledních let bylo pozorováno časnější zahájení rozmnožovacího chování u mnoha nejen ptačích druhů. Je to důsledek globálních klimatických změn.

Lukas Jenni a Marc Kéry ze Švýcarského ornitologického institutu v Sempachu v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B zkoumali vliv měnícího se klimatu na změny migračního chování. Zaměřili se na změny termínů podzimního a jarního stěhování ptáků, což je u migrujících druhů klíčová událost pro jejich reprodukční cyklus.

Přes Saharu dřív

Švýcarští vědci shromáždili data o 65 ptačích druzích západní Evropy za období 42 let. Zjistili, že podzimní tahy na jih, do oblastí Afriky pod Saharou, začínají v posledních letech časněji. Jako důvod tohoto „spěchu“ předpokládají potřebu překonat oblast Sahelu (pás stepí a savan na jižním okraji Sahary, táhnoucí se od východu k západu napříč Afrikou) dříve, než tam nastane období sucha.

Naproti tomu druhy, které zimují severně od Sahary, zahajují mig -raci později než v minulosti. Stejně se chovají druhy, které za rok vyvádějí mladé několikrát podle momentálních okolností. Jenni a Kéry to přičítají jisté volnosti v počtu opakovaných hnízdění.

Studie konstatovala, že probíhající klimatické změny se na chování stěhovavých ptáků odrážejí „jednosměrně“, co se týká zahájení reprodukční fáze, dopady na následné aktivity v ročním životním cyklu jsou však složitější a spíše „zbrzďující“. To podle vědců dokazuje složitost předpovědí, jak se globální změny na ptačích společenstvích projeví.

Chybí osm tisíc ptáků

Smyslem ptačí migrace je využití globálních rozdílů sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Dálkový let je energeticky velice náročná aktivita, proto ptáci musí před jeho nastoupením podstatně zvýšit své tukové zásoby, a někteří dokonce redukují velikost některých svých orgánů.

Británie, země známá historickým trestem smrti za zabití labutě, i dnes věnuje ptákům velkou pozornost a poskytuje jim obranu a péči. V minulých týdnech uspořádali aktivisté nadace pro divoké a mokřadní ptactvo (WWT – Wildfowl and Wetlands Trust) celostátní akci zaměřenou na migrující druh labutí Bewickových. Počty zimujících populací tohoto menšího příbuzného velké labutě totiž v posledních letech klesají – za deset let z 29 tisíc na necelých 21 tisíc.

Potravy je zřejmě dost

Vědci chtějí zjistit, nakolik by příčinou mohl být nedostatek vhodné potravy, nebo zda za poklesem stojí jiné vlivy – změny v oblastech, kde zimují a kde vyvádějí mladé, případně úmrtí v důsledku srážky s vedením elektrického proudu, lov či otrava olovem.

Metoda výzkumu byla jednoduchá: dobrovolníci měli za úkol sledovat, jaký tvar má ocas labutí, jak daleko od konce těla mají posazené nohy.

Právě v zadní části těla si labutě ukládají zásoby tuku, který potřebují, aby jej využily jako zásobu energie ke spálení během dlouhé cesty na Sibiř.

„U nevykrmené labutě má spodní část těla pod ocasem mírně vydutý tvar, u dobře vykrmeného ptáka se však,zadek‘ podobá lidskému – tvoří dva vyduté hrbolky,“ poučovala dobrovolníky Julia Newthová ze Slimbridgeského střediska WWT v Gloucestershiru. První údaje z výzkumu naznačují, že většina ptáků je na cestu dobře připravena.

„Budeme zřejmě potřebovat víc údajů, zejména o tělesných proporcích a jejich změnách v průběhu delšího časového období, abychom mohli vyloučit nedostatek potravy jako příčinu snižování stavů těchto labutí,“ shrnula ornitoložka pro BBC.

Pozor, táhnou žraloci

S jarem začíná i pravidelný tah žraloků podél atlantského pobřeží jihu Spojených států. Ve Fort Lauderdale na Floridě zaznamenali ichtyologové první hejna žraloků černocípých (Carcharhinus limbatus) a krátkoploutvých (C. brevipinna). Tyto dva druhy menších žraloků z tropického Karibského moře migrují stovky kilometrů na sever až k zálivu Chesapeake.

„Dorůstají ke dvěma metrům, a tak i když nemohou být označováni za lidožravé, v hejnu mohou představovat riziko. Je jim přičítána až třetina všech útoků na člověka na floridských plážích,“ upozornil Brent Winner z floridské státní komise ochrany přírody v listě Sun Sentinel. „Nejsou to agresivní druhy, ale v kalné vodě si mohou ruku nebo nohu plavce splést s rybou a zaútočit.“ Winner proto varoval obyvatelstvo a turisty, aby se v příštích dnech vyhýbali pobytu v moři, pokud je voda málo průzračná.

Dálkový plavec

Už v prvních březnových dnech zahájili sledování migrace žraloků vědci Rosensielského ústavu Miamské univerzity. V dlouhodobém výzkumu těchto ohrožených živočichů se soustřeďují na dva nejběžnější druhy kladivounů Sphyrna mokarran a S. zygaena.

V loňské etapě sledovali žraloky ze satelitů pomocí miniaturních vysílaček, které několika jedincům připevnili k ploutvím. Ve zprávě právě publikované v časopise Endangered Species Report upozornili na případ, kdy kladivoun velký (S. mokarran) během 62 dnů překonal vzdálenost 1190 kilometrů. Rekonstrukce jednotlivých měření jeho polohy v čase ukázala, že plul prakticky bez větších zastávek.

„V krátkém čase překonal mimořádnou vzdálenost,“ napsal Neil Hammerschlag. „Je to sice jen jeden exemplář, ale může jít o začátek odhalení tajů migračního chování těchto živočichů.“

Na širém moři číhá nebezpečí

Analýza trasy podle autorů studie nasvědčuje tomu, že kladivoun sledoval vydatný zdroj pravidelné kořisti – zřejmě zlakovité ryby z rodu koryféna (Coryphaena). To ho zavedlo poměrně daleko od mělkých pobřežních vod až do Golfského proudu.

Kladivoun velký (S. mokarran) je v oblasti severozápadního Atlantiku a v Mexickém zálivu chráněný. Jeho počty však podle odhadů v posledních deseti letech klesly na polovinu.

„Prokázali jsme, že kladivouni se mohou zatoulat do mezinárodních vod, kde se snadno stanou obětí ilegálního rybolovu,“ upozornil Hammerschlag.

Tah žraloků je představa nahánějící hrůzu. Přesto to může být impozantní podívaná. Poštěstila se specialistovi na výzkum těchto paryb a „létajícímu“ floridskému ochranáři – fotografu Jimovi Abernethymu.

Létající strážce

Svůj létající člun vlastní konstrukce výstižně pojmenoval Overseer (anglicky dohlížitel). Nafukovací plavidlo o délce 3,8 metru vybavil křídly s rozpětím 11,5 metru a motorem pro ultralehká letadla. Na hladině dosáhne rychlosti až 55 kilometrů za hodinu, ale to už se začíná vznášet. Ve vzduchu létá rychlostí téměř 100 km/h, ale pro pozorování a fotografování volí Abernethy nižší rychlosti.

„Nejdůležitější pro dobré snímky je pokud možno bezvětří, protože je to hladina moře jen málo zčeřená vlnami,“ vysvětlil novinářům, když jim předával své unikátní snímky. „Při slabém větru se nemusíte s takovým rozpětím bát letět hodně nízko – to když chci fotografovat jednotlivé ryby, ani vysoko, abych do záběru dostal celé hejno.“

Dravci, když jsou spolu

Minulý týden měl totiž Abernethy mimořádné štěstí. Pár stovek metrů od oblíbené pláže Palm Beach zahlédl v moři hejno žraloků. Letěl blíž – a nevěřil svým očím. Žraloků bylo odhadem několik tisíc a hnali před sebou k jihu obrovské hejno ryb, zřejmě sardinek.
Hejno kořisti se před žraloky stáhlo do obranného kompaktního houfu. Dravec totiž váhá s útokem naslepo, potřebuje vidět jednotlivé ryby, a sardinky toho využívají. Jednolitá masa je chrání. Ovšem i žraloci mají svou taktiku – prudce najíždějí na namačkané ryby a vrhají se na ty, které se v úprku neopatrně oddělí od hejna.

„Překvapilo mě, že žraloci patřili k různým druhům – byli tam kladivouni, tygří žraloci, bělaví, krátkoploutví i bělocípí. Za normálních okolností jsou to potravní konkurenti, ale tentokrát odložili soupeření a lovili společně, protože kořisti bylo tak velké množství,“ popsal tento zvláštní úkaz fotograf.