Marie Kalbáčová (35) ale vůbec nepůsobí jako roztržitý, pro normální život nepoužitelný vědec. „To je mylná představa o vědcích. I když existují výjimky, většina vědců je normálních, starají se – podobně jako můj muž, který bádá v oblasti fyzikální chemie – o rodinu, jsou schopni hlídat děti,“ říká žena, která získala ocenění za svou práci s pro laika nesrozumitelným názvem Inter -akce buněk s nanomateriály.

Sympatická Marie má k tomu ale jednoduché vysvětlení: „Každý asi jednoho dne budeme potřebovat pro své tělo nějakou náhradu; většinou se dávají kloubní. Ty se ale dnes musí v průměru po deseti letech znovu operovat. Tělo totiž zatím implantáty úplně nepřijímá. My se snažíme s naším společným týmem Univerzity Karlovy a akademie věd najít prvek, který by lidský organismus nevypudil.“

Mladá vědkyně spoléhá na uhlíkové struktury, které podle ní možná budou i v budoucnosti léčit: „Na uhlík můžete cokoliv navázat, třeba proteiny. Ty umějí přilákat buňky a tělo by se tak mohlo samo regenerovat,“ říká s tím, že rozhodně nejde o žádný senzační objev, ale pomalou mravenčí práci, skládání detailů k sobě, pečlivé analýzy všeho, co se v laboratoři odehrává.

„Dáváte dohromady nejrůznější indicie. Věda, to je vlastně detektivka, kdy vy jste detektiv a musíte jít po stopách. A záhady mě odmalička zajímaly,“odpovídá Marie na otázku, jak se vlastně žena dostane k vědě.

Léto teď většinou tráví na dětském hřišti s roční dcerou Julinkou. „Jsem sice na mateřské, ale vlastně jsem nepracovala jen asi dva týdny po porodu, teď chodím na univerzitu na jeden den v týdnu. Chtěla bych se za dva roky úplně vrátit, ale v Praze 9, kde bydlím, mi rovnou řekli, že místo ve školce nemají,“ dodává vědkyně, jejímž pracovištěm je Ústav dědičných metabolických poruch na První lékařské fakultě UK v Praze a která tak už ví, co se získaným stipendiem udělá.

Dvě stě tisíc z mezinárodního projektu Pro ženy ve vědě, jež uděluje společně Unesco a L’Oreal, tak půjde na případné hlídání Julie, na základní zařízení domácí kanceláře a placení telefonů. „Nárok na služební telefon nemám, i když jsem vedoucí jedné části projektu,“ konstatuje Marie Kalbáčová.