Poměr dvě třetiny starého a třetina mladého ledu, který platil ještě před dvaceti lety, se ale mění. Koncem desetiletí tomu byla už naopak. Stabilní, „věčný“ led svou bělostí i v létě odráží sluneční paprsky, takže se nezahřívá a netaje. Sezónní led, který v létě zmizí, nastaví slunci tmavou mořskou hladinu, která absorbuje víc tepla.

Nemizí, ale slábne

„V posledních letech jakoby se ze satelitních snímků zdálo, že ledu neubývá,“ řekl Seelye Martin z oddělení kryosféry washingtonské centrály NASA. „Problém je v tom, že silného věčného ledu je méně, takže absolutní množství je menší.“
V ubývání věčného ledu hrají roli větry, které odlomené kry unášejí od pólu na jih. I když v letech 2008/9 silně působil klimatický jev La Niňa, přinášející do severní polární oblasti ochlazení, protichůdná tzv. Arktická oscilace převážila a výsledkem je to, že v ledové pokrývce převládá mladý, tenký led. Věčného ledu bylo meziročně méně o 2,5 tisíce kilometrů čtverečních.
„Počasí není tolik důležité, přichází a odchází, hlavní roli hraje dlouhodobý trend,“ řekl Josefino Comiso z Goddardova střediska NASA.

Jako v Hollywoodu

„Slanější led je rok od roku slabší a léto co léto jej roztává víc – nakonec odtaje všechen,“ dodal Walt Meier z amerického Národního střediska pro sníh a led v Boulderu. „Na první pohled je všechno v pořádku,“ komentoval satelitní a telecké snímky rozsáhlých zasněžených ledových plání kolem pólu. „Jenže je to jako v Hollywoodu – za nablýskanou fasádou domů už není nic. Ukázalo se to v roce 2009, kdy se v létě otevřela tzv. Severozápadní cesta: díky ústupu ledu bylo možné volně proplout ze severního Atlantiku podél kanadských břehů do Pacifiku.
Odtávání věčného ledu a zmenšování zamrzlé plochy kolem severního pólu nemá vliv na hladinu světových moří. Jde o plovoucí led a když roztaje, vytvoří se z něj dokonce menší objemové množství vody. Problém je v tom, že méně ledu znamená méně výkonnou „ledničku“, čili snadnější působení těch vlivů, které oceány zahřívají.

Pumpa zatím pracuje

Odtávání pevninských ledovců – v Grónsku – představuje horší riziko. Kvantitativní změny ledovců na největším světovém ostrově jsou komplikované, uprostřed ostrova ledu přibývá, na okrajích ubývá. Z dvou a půl miliónu kubických kilometrů ledu v letech 2002 až 6 odtálo 500 km3, o tom, kolik přibylo, přesné údaje chybí.

Grónské ledovce

Grónské ledovce

FOTO: Archív

V poslední době se objevily novátorské studie, prokazující prakticky neviditelné, ale významné změny: ledovce odtávají obrovskou rychlostí odspodu, tam, kde se dotýkají skalnatého podkladu. Do moře tak přitékají mohutné řeky sladké vody. Odborníci se shodují v tom, že odtávající pevninské ledovce nebezpečně „ředí“ vodu kolem Grónska. To by mohlo ovlivnit tzv. labradorskou vodní pumpu, systém, který přispívá k existenci Golfského proudu.
Podle posledních měření zatím pumpa pracuje standardně, ovšem grónské ledovce představují takovou masu vody, která by ji spolehlivě zastavila.
Geologická historie takovou událost zná, a to velice nedávnou. Asi před deseti tisíci lety pokrýval většinu území Kanady laurentinský ledovec, který se tam vytvořil během poslední doby ledové. Při následném oteplení roztál a přeměnil se v obří Agassizovo jezero. Do současnosti po něm zbyla severoamerická Velká jezera.

Jezero zředilo oceán

Dávné jezero od přístupu k Atlantiku dělily nevýrazné terénní překážky. V jednu chvíli, kdy hladina tajícím ledem dostoupala kritické výšky, se přes ně jezero přelilo a masa vody, odhadovaná na sto tisíc kubických kilometrů, si prorvala cestu do oceánu – Hudsonův průliv a Řeku sv. Vavřince.
Sladká voda se dostala do Labradorského moře západně od Grónska, tam, kde funguje – a už tehdy fungovala ona oceánská pumpa. Chladná, slaná a těžká voda tam klesá ke dnu a „táhne“ teplou vodu z jihu – Golfský proud. To se tehdy dramaticky změnilo. Čerstvá voda natolik zředila slaný oceán, že se pumpa zastavila a s ní i Golfský proud. Na několik staletí se tak do Evropy, kterou ohříval, vrátil chlad.

Situace se opakuje

Glaciologové tak konečně dostali vysvětlení záhady, o níž vypovídaly hloubkové sondy do grónských ledovců. Podle propočtů měla během krátké doby stoupnout teplota na osm stupňů.
Údaje ledovcových sond potvrdil i výzkum sedimentů z Labradorského moře, který provedli vědci z norské univerzity v Bergenu. Mimo jiné našli vrstvy jemných usazenin u vnitrozemských půd a prudký úbytek zmagnetizovaných částic, které za normálních poměrů přináší oceánské proudění.
Také nyní klesá salinita Severního ledového oceánu, ať už změnou poměru věčného a sezónního ledu, rozpouštěním grónských ledovců nebo táním věčně zmrzlé půdy na Sibiři. V závěru své studie proto Helga Kleivenová z Bergenské univerzity upozornila: „Potřebujeme rychle zjistit, kolik sladké vody by mohlo vést k něčemu takovému, co se stalo před osmi tisící lety – k zastavení Golfského proudu."