Článek
Jan Pivec se narodil 19. května 1907 v Praze a k herectví ho to prý už táhlo odmalička. Ale i on musel nejdřív poslechnout své drahé rodiče, než hodil jejich představy o svém životě za hlavu, aby začal realizovat vlastní sny. Podařilo se mu to až po studiu obchodní akademie a následném krátkodobém pracovním poměru, kdy se živil jako účetní.
Přesto v roce 1926 zběhl ke kočovným divadelním společnostem, odkud vedly jeho kroky na dramatické oddělení pražské Konzervatoře. Ještě jako student herectví hrával na jevištích Osvobozeného divadla a Divadla Akropolis.
„U Voskovce a Wericha se mi líbilo, měl jsem rád jejich humor, jejich jedinečné komediantství, atmosféra v souboru byla báječná, o něco takového se zde usilovalo a o legraci nebyla nouze. Všichni jsme byli tak mladí! Vždyť Voskovcovi a Werichovi nebylo ještě pětadvacet a mně bylo ještě méně. Jenom ty seriály mně šly na nervy, na to jsem jaksi nebyl, stejné představení se hrálo večer co večer do té doby, dokud na ně publikum chodilo. A obecenstvo chodilo dlouho,” vzpomínal po letech Jan Pivec.
Po absolutoriu Konzervatoře nastoupil do činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, odkud v roce 1934 přestoupil do pražského Národního divadla. Na naší první scéně působil až do roku 1970, kdy odešel do penze.
Na filmovém plátně debutoval v němém snímku Pancéřové auto (1929), ale slávu mu přinesly až zvukové filmy jako Velbloud uchem jehly (1936), Rozkošný příběh (1937), Minulost Jany Kosinové (1940), Štěstí pro dva (1940) a zejména Fričova komedie Hotel Modrá hvězda (1941). Teprve potom se objevil - zřejmě ve své životní roli - ve Slavínského komedii Muži nestárnou (1942), ve které zpíval evergreen Madonno má a která z něj udělala filmového milovníka, jak se sluší a patří.
S příchodem "šťastných a nových zítřků" dostali milovníci pořádně na frak, ale co se týče Jana Pivce, ten měl a mohl ve filmu ještě stále co hrát. Jako Potměbílý se objevil po boku Marie Glázrové v dramatu Rozina sebranec (1945), ale sugestivní výkon předvedl i ve Vsi v pohraničí (1948). Další výraznou postavu - správce Slámu - si zahrál v adaptaci povídky Boženy Němcové Divá Bára (1949). Nezapomenutelným se stal pochopitelně jeho Zikmund v historické trilogii režiséra Otakara Vávry - Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957).
Své herecké kvality předvedl i v detektivní komedii Kasaři (1958), kde si zahrál s Ladislavem Peškem a Rudolfem Hrušínským, stejně jako v televizních snímcích Příběh dušičkový (1964), Lucerna (1967) a Láska jako trám (1967), kde měl za partnerku Jiřinu Šejbalovou. V seriálu F. L Věk (1971) vytvořil roli otce hlavního hrdiny. Velkou postavu dostal naposledy v televizním dramatu Klobouk plný deště (1973).
Zajímavé je, že do svých jednapadesáti let byl starým mládencem. Svou ženu Věru si namluvil v Národním divadle, kde byla zaměstnána jako účetní. Nikdy si prý nepotrpěl na holdování alkoholu a bujaré večírky. V soukromí domova si rád četl a maloval. Později trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév.
Jan Pivec zemřel 10. května 1980 ve svých 73 letech v Praze. Je pochován na Vinohradském hřbitově.