Článek
Nynější stav je důvodem obdivu a velké chvály současného majitele.
Památek ve stylu saské renesance je na našem území jen pár, nejznámější je zámek Benešově nad Ploučnicí. Ten ale zůstal zachován po staletí v původní podobě. Libouchec, který se z honosného panského sídla postupně stával hospodářským objektem, to štěstí neměl.
Za pár desítek let vlastnictví státního statku šel totálně ke dnu. Po roce 1945 tu začali hospodařit lidé nemající ke kraji vztah, nastěhovaní z různých koutů za prací, přišli i pro lacině nabytý majetek.
Zničit není umění, ale obnovit, to chce obrovskou vůli
Současnému majiteli se podařilo neuvěřitelné, z totálních ruin znovu zbudovat zámek s poplužním dvorem, kam se můžete, po předchozí registraci, přijet podívat. Neohlášené návštěvy budou mít smůlu, to majitel Vladimír Černil, zdůrazňuje.
V zámku nenajdete klasický mobiliář. Pan Černil dokáže o objektu, který doslova vyhrabali s mnoha dalšími pomocníky ze země, mluvit hodiny.
O ochotných zednících, kovářích, pokrývačích. Než se začalo s opravou, museli odklidit tuny nánosů, starého zdiva… Je s podivem, že se do takové práce vůbec někdo pustil, ale výsledek je obdivuhodný. V areálu zámku je i zahrada s rybníkem, působí naprosto přirozeně, přestože byl zbudován nedávno. Po honosném velkém dvoře, se solitérními stromy, pobíhá hrdá pávice s kuřaty, otec páv z páření mírně vypelichal.
Katolíci, protestanti
Zámek si nechala postavit katolická saská šlechta pánů z Bünau. Erb rytíře Güntera z Bünau a jeho manželky Markéty z Breda uvidíte nad vstupem do věže. Do Čech přišli v roce 1534, protože byli katolíci a v Sasku se rozmáhala luteránská víra. Do událostí stavovského povstání, jehož vyvrcholením byla šarvátka na Bílé hoře, nezasahovali.
Ale po Obnoveném zřízení zemském v roce 1627 Ferdinanda II. museli ze země odejít, v té době už byli také luterány. Majetek prodali Thunům, kteří vlastnili okolní panství, za 73 tisíc zlatých. Část v hotovosti, další měli splácet. V roce 1630 ale Sasové vtrhli do Čech, to už zuřila třicetiletá válka, a Bünauští obsadili svá sídla.
Král zakázal Thunům další splátky,to Bünauskéna štvalo, nakonec se rody usmířily a sešly na Libouchci a Thunové zbytek doplatili. To bylo naposled, kdy zámek sloužil reprezentačním účelům, postupně byl pojat jako hospodářský objekt. Sloužil třeba jako lihovar, drožďárna či výrobna hořčice. Thun-Hohensteinové majetek vlastnili do pozemkové reformy za první republiky. Sídlo měli v nedalekém Děčíně.
Nynější majitelé začali s opravou v roce 2002, na financování se podílí kraj a ministerstvo kultury. Podařilo se tak díky nadšení několika jedinců zachránit skutečný skvost.
Další po celé republice stále chátrají.
