Článek
Havelka především s divadlem v minulosti spolupracoval na několika hudebních inscenacích s příbuznou poetikou. Plakáty zvoucí na premiéru 20. dubna však překvapivě nesly jméno mladého Adama Doležala, který v Boleslavi režíruje poprvé.
Na základě Doležalovy spolupráce s místní dramaturgyní Lenkou Smrčkovou vznikla soudržná a kvalitní dramatizace Saturnina, jejíž největší devizou je rozdvojení titulní postavy Leopolda Janského (zde Zdeněk) do hrané role a role vypravěče, který je Zdeňkovo starší, nostalgicky vzpomínající alter ego. Ta umožňuje propašovat na jeviště některé cenné pasáže z prozaického textu.
Právě vypravěčovy promluvy jsou tak nejvěrnějším a nejpůvabnějším otiskem humoru, jazyka knihy a ducha doby, pro něž především je českým čtenářstvem text milován natolik, že byl letos, opakovaně, zvolen jeho nejmilejší domácí knihou.
Stejně jako Havelka v Praze, špikuje i Doležal v Mladé Boleslavi svoji inscenaci půvabnými melodiemi, v nichž dostává důležitý prostor pětičlenný orchestr. Výprava Michala Syrového evokující loď - a díky souměrnému páru dlouhých schodišť též revuální scénu - je příjemným a funkčním odleskem letní idyly.
Tahle dramatizace má snad jediný kaz: Postava, po níž je celé dílko nazváno, v ní má prostor pouhého stínu. Sám Jirotka sice pojal Saturnina (hraje ho P. Bucháček) jako šedou eminenci, která mluví málo a koná mnohé. Jenže když se na divadle takřka všechny Saturninovy vylomeniny odehrávají v zákulisí, ze skutečného hybatele děje toho divákovi mnoho nezbude.
Je to obecně malá schopnost vést herce k oduševněle rošťáckým komickým kreacím, co nakonec vráží Doležalově divadelní transkripci Jirotkova románu kudlu do zad. Výsledkem téhle jinak formálně uhlazené komedie je pak večer, v němž se z hlediště smích zas tak často neozývá.
Na vině je prázdné markýrování poloviny hereckých protagonistů: Pomineme-li skvostnou píseň Krize sem, krize tam, zmůže se teta Kateřina Evy Reiterové jen na plané expresivní výkřiky. Doktor Vlach v podání M. Hrubého si přišel na jeviště odříkat pár svých monologů, s ostatními postavami však takřka nekoexistuje. To aspoň dosud dost chladná a nyní žensky konečně rozkvétající H. M. Maroušková jako slečna Barbora a dětinsky ukřičený Milouš v podání Milana Ligače mají v sobě nějakou stopu skutečných lidských vábniček či slabostí.
Ústřední postavu Zdeňka (L. Stach) přebíjí svým mnohonásobně větším charismatem R. Madeja coby jeho vzpomínající alter ego: Madejova herecká mluva má v sobě parametry skutečně velkého Vypravěče. Jeho hlas nepřeslechnete ve sborově odzpívaných číslech, hbité nohy obdivujete při stepu. Jeho postava nepostrádá pověstnou prvorepublikovou noblesu ani v poněkud obskurním námořnickém oblečku.
Nevyšel by za dané konstelace Saturnin lépe jako monodrama na Malé scéně, jako další odvyprávěná próza ve stylu divácky i kritikou uctívaného Novecenta, s jeho představitelem v titulní roli?
Titulní úlohu Saturnina hraje v mladoboleslavském divadle typově přesný Petr Bucháček. Vinou jinak dobré dramatizace se však stává epizodní postavou.