Článek
Úzký chodník se vine nad přehradou z válečných let čtyřicátých, odlistěné větve odkrývají výhled na řeku a protější příkrou stráň. Jedná se o první turistickou stezku u nás, značena byla máji roku 1889. V peřejích pluly výletní lodice, prámy a od Prahy pod temným dýmem točily dřevěnými koly parolodě.
Jdu po naučné stezce s oficiálním názvem Povltavská, známá spíše coby Svatojánská, na jejích zastaveních si čtu o fauně i floře. Mohl bych narazit na slepýše i kance, káni i datla, kytky si moc nepamatuji. Dále se poučím o voroplavbě, Svatojánské proudy byly pro voraře prubířským kamenem, proto tu stála od roku 1722 socha Jana z Pomuku, ochránce plavců. Světec dal místu i jeho název. Nyní je přemístěna pod hráz Slapské přehrady, minulý rok další usadili potápěči na dno za korunu přehrady, v místech, kde stával původně. Pod hrází stojí Ferdinandův sloup, panovník dal roku 1640 příkaz řeku splavnit, byla to důležitá tepna v obchodu s jižními státy.
Trampů ztracený a nalezený ráj
První chata nad vodou je v dohledu, prastaré srubisko předznamenává záplavu těch dalších, kolem nichž se budu ubírat. A také vysvětlení, kdož jsou Trampové, uvedeno s velkým T, asi v úctě k národu lidí městských, kteří popadli v sobotu po práci kytaru, banjo, celtu, kotlík, družku i psa a vydali se do lesů. Oslovovali se jmény bez přídomků „vole“, poslouchali šerifa a vůbec dobrou vůli spolu měli. Vzpomenul jsem oblíbenou knihu pánů Rady a Žáka, Dobrodružství 6 trampů.
Kdeže život osadní, když na řadě chat jako choroše visí talíře satelitů a v osadě Svatojánské proudy dokonce majitel kol chaty po lese rejdil a fukarem listí od wigwamu svého odháněl. Stezka místy vede kolem skalisek, hloubka pádu by byla značná, stráň je samý balvan. První osadou je Yukon, neboli Fáberka. Ztracenka je nejstarší trampský kemp u nás, po zničení krami v roce 1940 a následně výstavbě přehrady se musela posunout výše do stráně. Na skále nad řekou stojí nádherně vyřezaný indiánský totem, o kus dál najdete jména zemřelých kamarádů.
Cesta se klikatí dál ke Slapům, na některých klouzavých místech jsou umístěny řetězy, dvakrát se muselo skalisko střílet, projdete i tunely. Všude chaty, některé opuštěné, s nezbytnými kadibudkami. Cesta je nesmírně romantická, místy strmá, potkal jsem tu ale i dobrodruha na kole.
Podzimní toulání perlou středočeské přírody, v místech, kde bouřily Svatojánské proudy, jež Bedřich Smetana zakomponoval do symfonické básně Vltava, končí pod hrází přehrady. V osadě Svatojánské proudy stojí palisáda s dobovými fotografiemi, nedaleko u cesty na stolku narazíte na magnety, pohledy a brožurku z mnohdy zapomínaného koutu Čech.
Ztichly bílé skály na velkou peřejí a táborák zvolna zhas, Vltava líně plyne ku Praze, duchové trampů kamarádů se ukládají k zimnímu spánku pod nebeskou celtu...
