Článek
Než se tak stalo, historie prohnala kosteleckými zdmi řadu význačných osobností království českého. Mně utkvěly v paměti hlavně „čundrácké“ víkendy v 70. letech minulého století, slézala se nás tu u ohně dobrá parta. Historie nám tenkráte byla trochu ukradená. Až po pár letech jsem zvěděl, že ruiny pro nás připravil Oldřich z Valdeka, jehož prvního v roce 1341 zmiňují listiny coby držitele zbožní kostelecké zástavy od Jana Lucemburského.
Nejlépe zachovaná zůstala kulatá hláska a hradní palác, i část hradby s oknem nad Sázavou. Hrad měnil majitele, jedním z nejznamenitějších byl Jan Sádlo ze Smilkova, jehož měl král Václav IV. v oblibě. Jan byl trochu kverulant. Protestoval proti Husově upálení. Kritizoval Želivského radikalismus, za což mu v Praze setli jedné noci tajně hlavu, když mu předtím zaručili konšelé beztrestnost. Většinu Pražanů to prý naštvalo, ale to již byl v tichosti bez obřadu pohřben.
Zemský škůdce vnukem jednookého vůdce?
Janův syn Kostelec roku 1443 prodal a hrad koupil Kuneš z Dubé, zvaný Rozkoš, údajně vnuk Jana Žižky z Trocnova. Ten měl kalich už „na háku“, v době, kdy vládl Jiřík z Poděbrad, stál Kuneš proti němu, hlavně ale po okolí „ohněm, braním a loupežími“, škodil. Jiřík ale nechtěl, aby Rozkoš nerozkošný vůči okolí svém byl, a nechal v roce 1449 hrad obléhnout, tenkrát ještě bezvýsledně.
Stojím mezi ruinami a představuju si tábor útočníků, asi jich moc nebylo, hrad nemohl mít velkou posádku, ale válčit do kopce proti kuším je bláznovství. A kořist asi taky za moc nestála. Kuneš ale Jiřikovi byl osinou v hýždi, zřejmě se jednalo i o prestiž, Poděbrad sebral vojsko, povolal Pražany i Koldu z Náchoda a chutě zbrojný lide na Kostelec.
V husitských řadách byl i Sádlo mladší a kdo lépe věděl, jak to vypadá na vysoké skále? Jiřík údajně rozhlásil, že hrad je plný piva a vína, motivace rázem byla, i dělostřelci u kusů na protější stráni se činili, a najednou to šlo. Mordovalo se, rabovalo a jestli bylo co, i vypilo se, Jiřík poničený Kostelec, nyní zbořený, daroval Zdeňkovi z Konopiště.
Co se stalo s Rozkošem jsem se nedozvěděl, jen mu zabavili další hrady, posledním měla být Roudnice. Od eráru prý dostal odškodnění, takže si asi nestěžoval. Kostelec se stal Zbořeným Kostelcem, ruinu postupně pohltil les, co nezničily vlivy povětrné, to bylo od lidí rozkotáno.
V romantických dobách 19. století, kdy se začala vyzvedávat česká svébytnost, se dostalo i na zříceninu nad Sázavou. Mácha jej při cestách po království českém vkreslil do svého památníku.
Od dob mého napichování tehdy ještě nešizených špekáčků na klacek se tu toho moc nezměnilo. Před několika lety vzniklo občanské sdružení na záchranu hradu Řád rytířů bílého kříže, ale dopadli jako Sádlo. Nepřišli o hlavu, ale dostali přes prsty.
