Článek
Už jako mladá jste se prosadila jako úspěšná spisovatelka. K razantní změně ve vašem životě došlo až po neblahém Únoru roku 1948. Rodinný podnik, který patřil vašemu muži, byl komunisty zabaven a zámek v Sudovicích, kde jste se svou rodinou žila, vyhořel. Léta jste pak pracovala jako účetní a psala jen do šuplíku. Teprve až v šedesátých létech začaly opět vycházet vaše knihy a vy jste opět proslula – tentokrát jako autorka televizního seriálu Taková normální rodinka.
Šedesátá léta byla fajn a pro mne znamenala skutečný návrat k tomu, co jsem měla vždycky ráda. Velkou šanci jsem dostala právě v televizi, kde jsem napsala řadu scének a zábavných skečů, které proběhly v nejrůznějších televizních kabaretech nebo silvestrovských pořadech. Napsala jsem i scénář k mikrokomedii Soudružská návštěva. Zajímavá byla i spolupráce se slovenskou televizí, pro kterou jsem napsala seriál Ako to bolo, ve kterém jsem se snažila zachytit vtipné situace slavných žen - ale pravda je, že největšího diváckého úspěchu se dočkal seriál Taková normální rodinka.
U tohoto seriálu, který měl spád, situační komiku i vykreslené charaktery, jste autorkou námětu i scénáře. Ocitla jste se během televizního natáčení i na place?
Samozřejmě, to jsem si přece nemohla nechat ujít. Byla to krásná práce a já při ní znovu po letech potkala i Oldřicha Nového, někdejšího prvního milovníka a hvězdu z filmů Eva tropí hlouposti a Hotel Modrá hvězda. Vzpomínám ráda i na ostatní herce, kteří si v Takové normální rodince zahráli – Marii Rosůlkovou, Danu Medřickou, Zdeňka Řehoře, Eduarda Cupáka, Janu Štěpánkovou… Režisér Jaroslav Dudek byl skvělý a zároveň tvrdý. Vzpomínám, co se jen kvůli němu v zákulisí naplakala tehdy začínající Dana Kolářová. Zřejmě hrála jinak, než on chtěl, ale pak se nakonec stejně domluvili - a Dana byla skvělá. V seriálu měla za partnera Jaromíra Hanzlíka, s nímž si pak zahrála ještě mockrát.
O mnoho let později jste dopsala další seriálové díly Takové normální rodinky…
Ano. Teď tedy jen záleží na čase paní Štěpánkové, paní Kolářové a pana Hanzlíka, který žije ve Švýcarsku. Budou tam samozřejmě i nové postavy, dvojčata navíc dospěla... Škoda, že se z televize neozvali před deseti patnácti lety, kdy ještě žila paní Rosůlková, paní Medřická, pan Cupák a ostatní...
Co jste říkala stejnojmennému filmu, který režíroval Patrik Hartl a který měl letos v kinech premiéru?
Tak to šlo mimo mě, ale nechtějte, abych se k tomuto filmu vyjadřovala...
Vedle mnoha dívčích, ženských i humoristických románů jste napsala také několik detektivek. Přesto jste v poslední době zvolnila tempo a užíváte poklidného života důchodkyně…
Víte, ono se sice říká – Nikdy neříkej nikdy, ale já už jsem přece jenom paní v letech a už se mi ani moc nechce. Navíc se domnívám, že jsem toho už napsala dost. Přesto to není tak dlouho, co jsem pro své tři pravnučky napsala hru Tři princezny a každá jiná - Týna, Mína a Karolína. Své někdejší tempo jsem ale každopádně zvolnila. Tak už to v životě chodí.