Hlavní obsah
Zprava učitel a historik Lukáš Kopecký a Jaroslav Formánek z Ústavu pro studium totalitních režimů Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková

Přednáška o životní pouti Vladimíra Levory Klatováky nadchla. Sál zaplnili do posledního místa

V pátek 21. února se v klatovské Galerii U Bílého jednorožce konala přednáška Lukáše Kopeckého a Jaroslava Formánka na téma Životní pouť Vladimíra Levory (nejen) totalitními režimy. Přednáška lidi nadchla, sál zaplnili do posledního místa. S hlavním aktérem Mgr. Lukášem Kopeckým přinášíme rozhovor.

Zprava učitel a historik Lukáš Kopecký a Jaroslav Formánek z Ústavu pro studium totalitních režimů Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková
Přednáška o životní pouti Vladimíra Levory Klatováky nadchla. Sál zaplnili do posledního místa

Můžete v krátkosti shrnout vaši přednášku? 

Dnes jsme tady s kolegou Jaroslavem Formánkem z Ústavu pro studium totalitních režimů prezentovali životní osudy Vladimíra Levory ve střetu s totalitními režimy, začal jsem samozřejmě jeho mládím až do maturity v roce 1939. Pak kolega Formánek hovořil o děsivých letech v Sovětském svazu v gulagu, nazvaném Vorkuta, a pak i o tom štěstí na podzim v roce 1942, které se na Levoru „usmálo" a dostal se do Československé armády a mohl bojovat proti nacistům. A naštěstí i válku přežil.

Já jsem pak mluvil o poválečné době, kdy Levora chvilku působil v armádě, měl tam problémy s Bedřichem Reicinem, a posléze se dostal k tomu, co ho od mládí formovalo a čemu se chtěl věnovat – a to bylo malování. Takže i vystudoval malířský obor. Působil jako malíř na volné noze, pracoval jako návrhář a rýsovač pro různé podniky, aby v roce 1958 se znovu dostal do střetu s totalitní mašinerií, kdy byl vyslýchán estébáky a dán do vazby. Vlastně to, že si psal vzpomínky a úplně ne lichotivě hovořil o tom, co je Sovětský svaz a co je socialistické Československo, ho přivedlo kvůli rozsudku na 18 měsíců do vězení, kdy se stal politickým vězněm pro své názory, včetně té až děsivé věty z rozsudku, že hanobil Sovětský svaz, o kterém díky své válečné zkušenosti neměl žádné iluze.

Po propuštění se nám dostává Levora do Klatov, kde napíše ohromně úspěšnou kapitolu, éru svého života. Podaří se mu ve spolupráci s dalšími lidmi v roce 1965 založit Okresní galerii v Klatovech, dnes Galerii Klatovy / Klenová, a stává se pro město Klatovy symbolem, že když řeknete Levora dnes v generaci lidí padesát plus, všichni si dokáží představit, kdo to byl, a mnozí, byť nemají k umění žádný vztah nebo poznají Picassa, ale víc je umění nezajímá, tak mi s hrdostí říkají: „Ale v obýváku máme Levoru!"

Jste spoluautorem studie o Levorovi. Jak se vám na ní pracovalo?

Se dvěma kolegy Adamem Hradilkem a Jiřím Klůcem jsme napsali studii o Levorově životě, kterou jsme nazvali Životní pouť Vladimíra Levory (nejen) totalitními režimy. Podnětem byla v létě 2018 informace, že Galerie Klatovy / Klenová připravuje k 100. výročí Levorova narození výstavu. A oslovili jsme ředitelku Hanu Kristovou, že bychom sepsali jeho životopis na základě archivních pramenů, včetně materiálu z gulagu. Takže slovo dalo slovo a v létě 2019 jsme si dali několik schůzek, abychom si řekli, co kdo napíše, a vzniknul společný text, který jsme dokončili v říjnu.

Práce to byla nesmírně zajímavá, byť jsou to večery strávené s archivními materiály u počítače, ale svým způsobem to byla hrdost na člověka, který tohle město, ve kterém i my tady žijeme, formoval velmi pozitivně. A pak je tam uvědomění si radosti, v jaké době dnes žijeme. My od rána do večera slyšíme, že je všechno špatně, nadáváme, ale ono si stačí vše porovnat s dobou, kterou zažíval Levora v 50. letech, a pak zjistíme, že se máme vlastně úplně úžasně. Takže i přínos pro tu současnou generaci je tam velmi, velmi pozitivní.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků