Článek
Že doma není nikdo prorokem, poznala už na začátku své dráhy. V Národním divadle v Praze ji nechtěli, ale Dvorní opera v Berlíně ji přijala s otevřenou náručí a dvacetiletá pražská rodačka (* 26. 2. 1878) se stala hvězdou této scény. Tehdy začala používat umělecké jméno - Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby.
V Berlíně působila deset let a už v té době odolávala řadě nabídek z dalších světových operních domů. Stalo se tak v roce 1904 na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech, kde měla za partnera Enrica Carusa. V následujících deseti letech předvedla v Londýně všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen, Salome či Aidu nevyjímaje.
Bylo jí třicet let, když byla jmenována nejen čestnou členkou Národního divadla v Praze a dekorována titulem „pruské dvorní komorní pěvkyně“. Tehdy také poprvé stanula na prknech newyorské Metropolitní opery. To byl bombastický začátek její závratné kariéry v Americe.
V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo jejím velkým triumfem. Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zpívala Mařenku. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech.
Že se slavná sopranistka angažovala v odboji, to jí spočítala policie rakouského mocnářství v momentě, když se začátkem léta roku 1916 vracela na prázdniny domů. Ukončila sezónu v Metropolitní opeře a nedala na varování. Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl zabaven pas a stanoven policejní dozor. Uchýlila se na zámek ve Stráži nad Nežárkou (koupila jej v roce 1914) a doufala, že se vše změní. Nezměnilo se nic.
Padlo jak vycestování do Ameriky, tak veškeré smlouvy zaručující horentní honoráře. Nikam ji nepustili, a to měla na rok 1917 dosud nejrozsáhlejší kontrakty – 76 večerů pro Metropolitní operu a pro Newyorskou filharmonii. Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň tím, že zpívala po českém venkově, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech.
V novém Československu sice platila za uznávanou zpěvačku a ještě v prvních poválečných letech podnikla turné po Americe, ale její kariéra začala postupně upadat. Nastoupila mladá konkurence, z kaváren zněl jazz, byly nové idoly. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do milionů, byl problém, který ji ničil.
Nevyšlo ani manželství s podstatně mladším Josefem Halsbachem, ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu, nebo režírovala ochotníky. Na zámku ve Stráži napsala i svůj rozsáhlý historický román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924.
Ale ani to někdejší světovou operní divu nezachránilo. Rozčarování z lidí, samota a izolace, narůstající existenční problémy, zhoršující se zdravotní stav... To všechno provázelo poslední roky jejího života, to všechno přivodilo i její předčasnou smrt.