Článek
K umělecké dráze předurčila pražskou rodačku Janu Laškovou (jak znělo její pravé dívčí jméno) už jenom samotná skutečnost, v jaké rodině se - 24. ledna 1914 - narodila. Oba rodiče byli operními pěvci, otec Hanuš Lašek působil dokonce jako sólista v Národním divadle. Na pražské konzervatoři ale nevystudovala zpěv (byť zpívat uměla), nýbrž dramatický obor.
Byla zrovna ve třetím ročníku, když se ve škole objevil Jaroslav Ježek. Tehdy hledal do Osvobozeného divadla dobře zpívající herečku - a objevil ji právě v mladičké Janě Laškové, která konkurz na roli umělé ženy Sirael ve hře Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyhrála. Právě tehdy vznikl její pseudonym - Hana Vítová.
Z konzervatoře zběhla a začala hrát v Osvobozeném divadle. Psal se rok 1931. Za rok odešla do olomoucké zpěvohry, aby se do Osvobozeného divadla po roce na dvě sezóny vrátila. V dalších letech vystřídala divadla Vlasty Buriana, Járy Kohouta, Švandovo divadlo, Nové divadlo a Uranii. Mnohem později, to už moc nefilmovala, vystupovala v pražské Alhambře, v Kabaretu u sv. Tomáše a na estrádách.
Debutovala drobnou rolí komorné v komedii Děvčátko, neříkej ne! (1932), ale první větší postavu měla až ve filmu Gustava Machatého Načeradec, král kibiců (1932). S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem se pak objevila ve filmu Peníze nebo život (1932), kde s Ljubou Hermanovou zpívala písničku Život je jen náhoda.
Následovala řada dívčích a ženských postav, které se sice podobaly jako vejce vejci, ale která Hanu Vítovou katapultovaly mezi nejpopulárnější herečky své doby. Tehdy byla s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou a Natašou Gollovou součástí hvězdného souhvězdí nejvyšší svítivosti. Z filmů, které patří v její filmografii k tomu nejkvalitnějšímu, vzpomeňme alespoň drama Noční motýl (1941), který je ceněn i pro její strhující výkon.
Svou poslední velkou příležitost dostala ve filmu Martina Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), kde měla za partnera Oldřicha Nového. Od té doby se objevila ještě v několika filmech, ale to už nabírala její umělecká dráha strmý propad. Její poněkud noblesní typ se v novém československém filmu nenosil, ostatně stěží by mohla hrát traktoristku, jeřábnici nebo dojičku.
Nepodařilo se jí navázat na dřívější herecké úspěchy, jako tomu byl o v případě Nataši Gollové, která se i ve zralém věku uplatnila v divadle i ve filmu. Klidu herečce nepřinesl ani rozvod v roce 1955, definitivně do sebe se uzavřela poté, co její jediná dcera Bedřiška spáchala z nešťastné lásky v roce 1959 sebevraždu.
Hana Vítová byla dvakrát vdaná - poprvé za operetního zpěváka Járu Pospíšila, podruhé za filmového publicistu Bedřicha Rádla.
Smůla na paty se jí lepila i v dalších letech. V roce 1970 prodělala těžkou autonehodu, potom si hnula s plotýnkami a ochrnula na jednu nohu. Se zpíváním a vystupováním na estrádách byl rázem konec. Následujících sedm let se pohybovala po nemocnicích a sanatoriích. Nestěžovala si a ani společnost nevyhledávala. Někdejší hvězda byla klidná a vyrovnaná, ale také hodně sama. Její čekání na smrt došlo naplnění 3. března 1987.