Článek
V době útěku jí bylo 48 let, byla učitelkou na I. stupni základní školy a neuměla ani slovo německy. „To léto jsem se poprvé dostala na dovolenou do Jugoslávie. Musela jsem to využít, věděla jsem, že taková příležitost se už opakovat nebude,“ říká.
Nebála se. Manžel jí nedlouho předtím umřel, syn už byl dospělý a život v dusivém socialismu jí čím dál víc štval. „Učitelé vždy utíkali o prázdninách - přes rok se nikam nedostali,“ usmívá se při vzpomínce na dramatické události léta 1984.
Utíkala se sestřenicí, každá zvlášť
Rozuměla si se svou sestřenicí, která na život-neživot v totalitní republice měla stejný názor. Obě je to táhlo ven, za svobodou, i za cenu rizika.
Jely do zahraničí každá samostatně. Sestřenice vycestovala o něco dříve, do Francie, odkud se jí podařilo přijet pro paní Drahomíru vypůjčeným autem. „Teprve když jsem byla v kufru auta, přepadl mě strach. Slyšela jsem, že celníci na hranicích mají speciální tyče, kterými propichují obsah kufrů,“ zamyslí se.
Měla štěstí, útěk přes Maribor dopadl dobře.
Obě se dostaly do Německa a začaly tam žít. Musely po tři roky navštěvovat rekvalifikační kurz. „Sestřenice byla zubařka, začala pracovat u jednoho německého zubaře. Já bych se jako učitelka nechytla, ale byla jsem manuálně šikovná, tak jsem postupně začala pomáhat v zubní ordinaci a už jsem u toho zůstala,“ říká Drahomíra a dodává, že nebyl žádný problém se v Německu uživit. „Jakmile něco umíte a nebojíte se práce, Němci vás vezmou,“ vzpomíná.
I v souvislosti se současnou situací s uprchlíky ale dodává, že pokud tam člověk chtěl žít, musel se podle toho chovat. „Pokud jste měli zájem pracovat, prošli jste kurzem a poctivě se pak své práci věnovali, chovali se k vám lidé moc hezky, byli velmi vstřícní,“ zamýšlí se. Podle ní v Německu skončili špatně jen lidé, kteří nepracovali, dali se na alkohol či se nechali zlákat drogami.
Na pohřeb matce nemohla
Pro ni a její sestřenici, vzhledem k tomu, že uměly spořit, znamenal život za železnou oponou dlouho vysněnou svobodu - mohly cestovat a naplno toho obě využívaly. Jezdily v zimě na hory, v létě do teplých krajů.
Svoboda měla ale i svou stinnou stránku. „Po nějaké době umřela moje maminka. To bylo moc kruté, protože jsem nemohla přijet ani na pohřeb,“ vypráví i dnes se slzami v očích. Kytku na hrob dala matce až po revoluci.
Během života v Německu si už nemyslela, že se by se mohla někdy vrátit. Nyní ale žije spolu se sestřenicí opět blízko státní hranice, v Šanově na jižní Moravě. „Už bychom ale nikam neutekly. Sestřenice měla mozkovou příhodu, sehnali jsme jí ubytování v Domově pro seniory Anavita. A mě najednou přestávají poslouchat nohy, tak jsem se do Anavity přistěhovala také. Opět nás osud svedl na stejné místo,“ přemítá na závěr svého vyprávění, když s aktivizačním pracovníkem Petrem Valentou odchází za pomoci chodítka na oběd.
