Článek
Končí další rok zakončený pověstnou šťastnou sedmičkou, který je však 20. výročím nejničivější živelné pohromy, jaká město kdy zasáhla. Předvánoční čas tlumí bolest smutných vzpomínek a tak vydavatelství OFTIS se vrací k této, dnes již téměř, historické události, která se tentokrát nezabývá výčtem hmotných škod, ale je sondou do psychiky lidí, kteří po několika hodinách hrůzné noci stáli s prázdnýma rukama nad zničenými domovy.
Nezapomenutelnou hrůzu noci 7. července 1997, která je nejen černým písmem zapsaná v kronice města, ale i dál uchovanou v mysli postižených obětí, je těžké vylíčit slovy.
Dodnes při každém přívalovém dešti, hromu s blesky lze zahlédnout za okny postavy, které s obavou se zrakem upřeným na asfalt ulice s obavami sledují, zda se odněkud nepřivalí dravý proud, zda tato voda nezačne pronikat podlahou a stěnami do jejich příbytků.
O rozsahu způsobených hmotných škod bylo napsáno dost. Za hranice pocitů obětí, uprostřed řádících živlů této katastrofy, a dopadu do lidského vědomí, vzpomínek a života, však úplně proniknout nelze. A tak příběh A Orlice nebyla tichá aspoň trochu poodhaluje prožitá neštěstí.
Nečekanou obětí povodně se stalo i vydavatelství OFTIS. I po dvaceti letech se vrací momenty překvapení červencového rána, v kterém při příchodu pracovníků do práce bylo zjištěno, že vše je pod vodou. Jelikož umístění tiskárny je v oblasti dolního města mezi četnými domky starších lidí, s kterými bylo vydavatelství spjato přátelskými vztahy, nejsou tyto vzpomínky pouze materiálního rázu, ale hlavně na zhroucenou psychiku lidí a hledání pomoci k jejich opětovnému návratu do normálního života.
Příběh začíná temnou nocí, kdy člověk stál bezmocně proti neznámému běsnění živlů až po následující ráno, které odkrylo nepředstavitelnou spoušť.
Ukradeným životem byly těžké dny nového začátku existence bytí, bez minulosti, vzpomínek a všeho krásného, co bylo a nikdy nebude.
Naději přinášela jen obrovská vlna solidarity, i když postupem času se začali vyskytovat jedinci, kteří jsou nositeli tolik nežádoucích rysů české povahy.
Na závěr společně s přírodou přichází naděje na návrat šťastných dnů, kdy jen změny domovů a podoby města jsou trvalým mementem této nešťastné události.
Příběh si nakonec s pomocí pracovníků Městského muzea v Ústí nad Orlicí v dodatku všímá i historie města a Tiché Orlice, povodní v roce 1938 a 1958. Nová podoba dolní části města pak končí vyznáním: To je Tichá Orlice sice nového věku 21. století, ale stejně krásná a stejně nerozlučně spjatá s městem Ústí nad Orlicí.
