Hlavní obsah
Pamětnice Lidmila Hanzlová a Květa Jirásková. Foto: Lucie Bartoš

Osudy, které v učebnicích dějepisu nenajdete. (Ne)obyčejní lidé v reportážích mladé generace

Kněz jako mediální rádce kardinála, adoptovaný sochař, prodavačka zklamaná privatizací či učitelka, co psala prezidentovi. Dalších jedenáct osudů zpracovala mládež v Karlovarském kraji v projektu Příběhy našich sousedů. Koordinuje jej společnost Post Bellum.

Pamětnice Lidmila Hanzlová a Květa Jirásková. Foto: Lucie Bartoš
Osudy, které v učebnicích dějepisu nenajdete. (Ne)obyčejní lidé v reportážích mladé generace

Tento týden se v sále Prvního českého gymnázia v Karlových Varech sešli mladí badatelé z několika škol, kteří přivedli i „své“ pamětníky. Před porotou prezentovali člověka s jeho životním příběhem, hovořili o jeho prožitých radostech i strastech, která mu připravil komunistický režim nebo život v Sudetech, adopce do německé rodiny či emigrace.

Nejmladším byl kněz Romuald Štěpán Rob. „Je autorem scénáře pro Společný výslech, což bylo poslední interview Václava Havla pro ČT v rozhovoru s kardinálem Dukou,“ prozradili sokolovští gymnazisté na muže, který mimo jiné od roku 2008 duchovně doprovázel prezidentský pár.

V příběhu rodilého Ukrajince Josefa Vallyho autorský tým zjišťoval, jaké ostrakizaci byl vystaven člověk, který se rozhodl opustit republiku. Jako trest za emigraci do Kanady nesměl ani na pohřeb matky.

Mladí dokumentaristé zaznamenali také životní kroky Aleše Hory, jenž mluvil o foglarovských sdruženích, která konala dobré skutky. „Tatínek byl Sokol, proto ho po komunistickém převratu zatkli. Spoluvězni ho usvědčili a byl odsouzen na 10 let. Když viděl pan Hora tatínka u soudu po půl roce, nepoznal ho. Předtím to byl vysportovaný ztepilý chlap. U soudu se z něho stala lidská troska,“ popsali jeho vzpomínku žáci karlovarského gymnázia.

Pozitivní energie vyvěrala z krušnohorského sochaře Jiřího Laina, kterého adoptoval česko-německý pár. Otec brzy zemřel. Revoluční rok 1989 pro něj znamenal možnost stát se řezbářem na volné noze.

Z žen se zapojila kupříkladu Anna Umlaufová, která se přistěhovala do Varů ze Slovenska. Strach, který prožívala za války, ještě umocnil osobní zážitek s útočícími vojáky, kteří ji chtěli znásilnit. Na Táborské ulici prý prožila nejšťastnější období.

O českých Němcích za války i po ní bylo vyprávění Ingeborg Suchanové, která se narodila v Chomutově německým rodičům. „…a otec říkal, kdyby nebyla přišla válka, ten Hitler, tak jsme byli bohatí lidé,“ zní jedna z myšlenek, kterou si zapamatovala. Tatínek skončil v koncentračním táboře, ale roku 1945 utekl z pochodu smrti.

Život v pohraničí zná i Erna Tehlárová. U její osoby studenti mluvili o útěcích do krytu před bombardováním. Její vzpomínky zahrnují věčně připravenou černou kávu v bandasce a usušené placky. „České děti se s námi nesměly bavit, museli jsme nosit na rukou bílé pásky,“ prozradila dnešní generaci.

Lidmila Hanzlová zažila perzekuci při přijímání na školu. Nenechala si to ale líbit, a napsala prezidentu Zápotockému. Až díky tomu mohla vystudovat vysokou školu.

Život Marie Vařechové poznamenal konec války, z dětství si pamatuje střelbu při osvobozování. O škole a tanci hovořila Květa Jirásková, jejíž rodiče vyhnali Němci z Karlových Varů. V příběhu učitele a sportovce Jaroslava Částky autoři přinesli poselství vrátit se k tomu, „čemu naši předkové byli nejblíž, že měli širokou rodinu, a zajímali se o sebe”.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků