Článek
Zapomenuté dílo sochaře Quido Kociána bylo po mnoho let uloženo v depozitářích, až konečně 77 let od jeho úmrtí na první výstavě v roce 2005 v Obecním domě v Praze došlo zaslouženého ocenění.
Quido Kocián se narodil 7. března 1874 v Ústí nad Orlicí v rodině kameníka. Od dětství se u něj projevoval výtvarný talent a tak odchází na proslulou sochařsko-kamenickou školu do Hořic. Po jejím ukončení pokračuje ve studiu na umělecko-průmyslové škole v Praze. Po jmenování J. V. Myslbeka profesorem na Akademii výtvarného umění ho jako jeho žák následuje.
V době, kdy Myslbek dokončoval sousoší Ctirad a Šárka pro Palackého most, vytvořil Kocián jako výraz úcty samostatnou sochu Šárky. Jeden kritik však toto dílo vyzvedl nad Myslbekovo, což vyvolalo konfliktní vztah učitele k žáku a v samotném Kociánovi pocit uměleckého a životního psance. Odchází z Myslbekova ateliéru, zároveň však i z Prahy, centra uměleckého dění a zakázek.
Této době je vyčleněn jeden sál výstavy v ústeckém muzeu, pod názvem Mládí Quido Kociána, který bude zpřístupněn až do 3. května 2015. Další sál je věnován představě umělcova ateliéru, na jehož vytvoření se podíleli studenti SŠUP v Ústí nad Orlicí a bude otevřen do 21. září 2014.
Výstava pak dokumentuje celoživotní Kociánovo dílo. Quido Kocián po odchodu z Prahy během svých cest navštívil Itálii a Francii, kde se setkal s významnými osobnostmi tehdejšího sochařství, především s Francouzem Augustem Rodinem.
Po návratu do Čech vytvořil jedno ze svých nejvýznamnějších děl Mrtvý Abel. I když jeho díla získala ve své době různá ocenění, opravdového uznání se za svého života nedočkal. Snad z tohoto důvodu je jeho tvorba poznamenaná melancholií, osobním pocitem deziluze a smutku vyplývajícího z atmosféry doby i z vlastních trpkých zkušeností. Z nespravedlivého zavržení učitele, kterého bezvýhradně uctíval, se nikdy nevzpamatoval.
Nakonec opustil Prahu a vrátil se do Hořic, kde vyučoval na sochařské škole. Od mládí trpěl bronchitickým kašlem a tak s kamenem již nepracoval. Věnoval se modelování reliéfů a tvorbě drobných plastik, které zachycují smutek, zarmoucené postavy a těžký život chudých lidí (Stařena sbírající dříví, Stojící havíř, Žena u stromu, Stařena s děckem).
Vedle neutěšených námětů se věnoval také funerální tvorbě, kde k nejvýznamnějším plastikám patří Žalov.
V díle Quida Kociána se zároveň odráží jeho zájem o psychologii moderního člověka, temné stránky jeho povahy a nejemotivnější hnutí lidské duše. Nikdy také neslevil ze svého přesvědčení a neopustil autenticitu ve svém výrazu.
Jeho dílo ho tak svou uměleckou kvalitou, niterností a autentičností sochařského projevu řadí k předním představitelům českého umění přelomu 19. a 20. století. Jeho genialita mu však přinesla nevděk a odsunutí na vedlejší kolej.
