Článek
Hudba je psána na příběh spisovatele Glenna Berenbeima, autorem písňových textů je David Goldsmith. Světová premiéra se odehrála v New London Theatre na West Endu v roce 2008. Zde ho také zhlédl režisér brněnské inscenace Petr Gazdík, kterého příběh i hudba silně oslovily.
Muzikál se poněkud vymyká běžné produkci, jako o „neobvyklém titulu" hovoří i P. Gazdík. Celá hra je „divadlem na divadle“, prolínají tu dva historické děje, časově značně od sebe vzdálené. Hlavním a reálným dějištěm je pochmurné, bezvýchodné varšavské ghetto v roce 1942. Dějem prolíná tušení konce s chvilkovými záblesky naděje. Muzikál v některých momentech jako by měl blízko až k opeře, poměrně málo se hovoří, převažuje hudba, zvlášť působivý je sborový zpěv, své místo, přitom organicky včleněné, má však i tanec.
Hrdinou příběhu je vlastně celý ansámbl varšavského divadla, jehož členům – Židům, začíná v ghetu cesta bez návratu. Hlavní postava dramatu, Daniel Warshowsky, se snaží soubor vytrhnout z letargie a beznaděje. Podaří se mu získat herce k nastudování a uvedení divadelní hry i v tomto prostředí. Volí příběh silně symbolický a posléze iniciující silou podobenství ke stejně rozhodnému gestu. V 1. století se v pevnosti na skále Masada delší dobu úspěšně bránili Židé silné přesile Římanů. Když už nebylo možno dál a obránci zůstali bez nejmenší šance, zvolili dobrovolnou smrt.
Hlavní postavu velmi dobře ztvárnil Martin Havelka, vypořádal se zdatně i s rozsáhlými pěveckými party. Daná role nevyžadovala v prvé řadě brilantního pěvce, ale především přesvědčivý, dramatický projev. V druhé velké roli jeho dcery Rebeccy se opět výborně uvedla mladá Kristýna Daňhelová disponující příjemně znělým hlasem a citlivým uchopením své postavy.
Celý soubor a realizační štáb v intencích hry a režie odvedl plně to své a jistě se dočká podrobnějších reflexí a recenzí. Nepochybně se podařilo účinně přiblížit dusivou atmosféru a tlak anomálního prostředí, stejně tak muzikálovými prostředky znázornit cestu aktérů k překonání strachu přiblížením se, až identifikací s dávnými obránci Masady, symbolu nezlomnosti židovského, ale i obecně lidského ducha. Slovy režiséra: „Je lepší zemřít vzpříma než na kolenou“.
V kontrastu s patetickým, tragickým finále působí konečný závěr jako "dovětek" možná ne nezbytný. (Rebeca s odbojářem Adamem (Dušan Vitázek) po usmrcení esesmana (Igor Ondříček) se zachrání.) Na druhé straně, zkratkou je vyjádřeno povstání v ghettu. Věznění ve varšavském ghettu po zjištění, kam vede cesta transportů, odmítli smrt na kolenou a rozhodli se k odporu bez nejmenší naděje na úspěch. Šlo, myslím, o jednu ze zvlášť silných i patetických „epizod“ 2. světové války a holocaustu.
Muzikál s příznačným, k dnešku směřujícím názvem „Představ si…“ by měl oslovit zejména mladou generaci. Snad by kromě běžných repríz, mohl být i přímou nabídkou představení pro školy.
