Lipany, kóta 367, omšelá mohyla husitství

Pomník byl dedikován vůdci radikálů Prokopu Holému, jenž tu padl. Doba to byla zlá, patnáct let se stále válčilo, polní vojska, jak si žoldnéři přezdívali, se stáhla pod Lipskou horu, aby se rozhodlo co dál.

Od obce Vitice s pozoruhodným kostelem a dřevěnou márnicí vede k ošumělé mohyle naučná stezka osvětlující jak husitství, tak i samotnou bitvu.

Krajina tehdy byla mírně odlišná. Na tabuli se dočtete, že radikálové byli pobíjeni v hlubokých a strmých roklích, od pomníku nezaznamenatelných. V místech zarostlých lesem, křovinami jsou údolíčka, která pro prchající tvořila pasti. Osídlení bylo řídké.

Klasických vsí v Čechách v důsledku válek mnoho nebylo, byvší sedláci sloužili ve vojsku, drancovalo se a rabovalo. Když už nebylo doma co, tak se vyráželo na takzvané spanilé jízdy, rejsy, ne kvůli šíření kalicha, ale kvůli kořisti. V krajině probíhala občanská válka, nebyl to boj sjednocených husitských Čech proti vnějšímu nepříteli, byly tu Němci osídlené oblasti, které se k husitství nehlásily. Válčily tu proti sobě strana pražská, táborská, jižní a jihozápadní Čechy byly věrné katolicismu, probíhal neustálý souboj o moc.

U Lipan bojovali Češi proti Čechům, vojska byla uzavřena ve vozové hradbě, v té době nepřekonatelné. Na hoře stáli válečníci sirotčího svazu, kde rozhodovala šlechta a zástupci měst, spolu s tábority, kteří byli pod vlivem kazatelů.

Proti nim seskupení, pod ustáleným názvem jednota panská, což ve skutečnosti žádná jednota nebyla, ale vojenská síla shromážděná proti radikálům.

Po bitvě napsal ve své kronice Otavio Piccolomini, pozdější papež Pius II., že Čechy mohou porazit toliko Češi. Stalo se to okřídlenou větou. Příčinou bylo dobytí  vozové hradby, kdy se Prokopovi bojovníci nechali vylákat k výpadu a do otevřeného prostoru vnikl nepřítel. Pak se ukázala opět česká holubičí povaha, vraždilo se a drancovalo nemilosrdně. Sedm set zajatců bylo upáleno ve stodolách. Zbytky radikálů, kteří unikli, šly vyučovat češtinu do Horních Uher, naučili mnoho Slováků česky, na podobojí je však nenaučili.

Češi na jedné straně přinutili církev k jednáním o ústupcích, na druhé uvrhli zemi do totální izolace. Byli jsme kacíři a neustále se tu válčilo, kupci se nám vyhýbali zdáli. V zemi byla bída a hlad.

Mohylu zdobí několik desek s různými nápisy, převážně s mottem Nezapomeneme. Bitvu si každý vykládal jinak, pozdější interpretace se stavěla od ztráty demokracie, očistění od německého vlivu, přes sociální revoluci a rovnost, po porážku katolicismu.

Zatímco byly Lipany interpretovány jako národní tragédie, historik Josef Pekař prohlásil, že památný 30. květen 1434 byl pro Čechy šťastným dnem, neboť konečně zavládl mír.

Sedněte si u mohyly, zadívejte se do Polabí. Chodívala sem procesí, řečnívalo se. Bejvalo.

Kdysi tu válčili i bohatí husité, kteří rozhodně majetek nerozdávali, ale i chudí, kteří vraždili kvůli tomu, že druzí přijímali pod jednou.