Článek
Jako v pohádce se návštěvník ocitne v sále se skleněnými vitrínami skrývajícími nezbytný doplněk garderoby žen, ale i mužů minulé doby. Je to zároveň přehlídka jemných a vzácných materiálů. Najdeme zde vějíře kostěné, dřevěné, papírové, látkové s hedvábím i krajkami, zdobené malbou či výšivkou. Jsou i mlčenlivými svědky jak života svých nositelů, tak událostí určité doby.
Lze si prohlédnout vějíř s tanečním pořádkem zaplněným jmény i upomínku na Slovanské bály ve Vídni roku 1848 a 1861 a Studentský ples v Praze roku 1849. Dále na vějířích najdeme malované náměty biblické, květinové, dále města, verše, upomínku na Národopisnou výstavu v Praze roku 1895. Výzdobu nezřídka tvořila i díla umělců, např. Josefa Mánesa.
Dalšími motivy jsou karikatury, mapy, hlavolamy, divadelní scény, noty a písničky, což vějířům vtisklo charakter upomínkových předmětů. Speciálním druhem jsou nadýchané vějíře s použitím peří pštrosů, pávů, sojek i kura domácího. Někdy se toto peří navíc uměle barvilo. Historii pak přibližuje výklad umístěný na stěnách nad vitrínami.
Vznik vějířů podmínily čistě praktické důvody. Na počátku byl pračlověk ohánějící se větví při rozdmychávání ohně, odstraňování plev od zrna, odhánění hmyzu a ochraně před sluncem. Tato větev byla prvním funkčním vějířem, který se začal spojovat s estetickou později uměleckou stránkou. Postupně se tak stal především módním doplňkem.
Historie těchto vějířů je stará několik tisíciletí. První zmínky jsou z Babylonie, Sýrie, Egypta a Indie. Velmi byly rozšířeny v Číně, kde byly znakem důstojnosti vládce a v Japonsku, kde patřily i k vojenské výzbroji. Samurajové nosili dva meče a za pasem vějíř. O existenci v starověkých civilizacích svědčí nález osmi vějířů v Tutanchamonově hrobce.
Dále se s nimi setkáváme v oděvní kultuře starého Říma i bájných postav jako Kirké a Kalypsó. Do Evropy se dostávají díky křižáckým výpravám a portugalským mořeplavcům, kteří je v roce 1500 přivezli z Japonska do Itálie, a odtud se rozšířily po celé Evropě.
Další záznam je z roku 1578 z Francie, kde vznikají nové výrobní techniky, které později vrcholí náročným zdobením stříbrnými a zlatými kolíčky, perletí a drahokamy. Stávají se tak odznakem společenského postavení.
Vějíře byly používány šlechtici, venkovany a patřily i k vojenské výstroji. V 19. století začala jejich popularita mírně klesat. Ve 20. století se mění podoba i funkce a vějíře pozbývají na svém dřívějším významu. U nás se používají zřídka, ale v subtropických zemích např. ve Španělsku se užívají jak k tanci, tak k běžnému nošení.
V současnosti se objevují jako módní doplněk na přehlídkových molech nejprestižnějších návrhářů. Jsou také nezbytnou potřebou orientálních tanců a častou příkrasou masek na maškarním plese. S rozvojem zájezdů do exotických zemí se jim vrací i jejich praktický význam. V letošním parném létě bylo možné vidět ženu jedoucí v MHD ovívat se vějířem, navíc ladícím s jejím oblečením.
