Článek
Na Smrtnou neděli se v kostelech na oltářích zahalovaly kříže. Je to zřejmě tradice sahající až do starokřesťanských počátků života svaté církve. Ve 3. a 4. století kříže ještě nenesly postavu umírajícího Krista, byly však často zdobeny filigránem, drahými kameny, kamejemi atd. Aby výzdoba nerušila vážnost postní doby, zakrýval se již tehdy celý kříž.
Vynášení Morany
O Smrtné neděli byl obecně ve slovanském světě rozšířen zvyk vynášení smrti – slaměné figury oblečené v ženských šatech, známé pod četnými jmény (Smrtholka, Morana, Mořena, Mařena, Marzana) jež však nemělo s křesťanskou liturgií žádnou spojitost. Původ tohoto zvyku je třeba hledat již v pohanských dobách, kdy byl nejspíše spojen s koncem zimy a počátkem jara.
Morana dle lidových tradic představuje zimu, nemoci, hlad, utrpení a smrt. Lidé takto vyjadřovali radost z toho, že končí zima, která byla mnohdy vnímána jako symbol smrti, a přichází teplé počasí.
Figurka Smrtky se obvykle zhotovovala z hadrů a slámy. Často měla bílou režnou košili, někdy velké korále z vyfouknutých vajec, obličej pomalovaný barvou, zavěšené ozdoby – stuhy, papírový věnec, kytičky i obrázky svatých. Většinou ji nesli na dřevěné tyči. Smrtky bývaly nejen malé, ale také velikostí lidské postavy. Mládenci a dívky ji za zpěvu obřadních písní vynesli ze vsi, tam zapálili a svrhli do potoka, někdy jen ze skály, byla také místa, kde se zahrabávala do země. Poté se všichni účastníci obřadu rozutekli a věřili, že ten, kdo zůstane pozadu či zakopne a upadne, do roka zemře.
Při vynášení Morany se zpívalo:
„Smrt nesem ze vsi, nový léto do vsi.
Buďte páni veselí, s červenými vejci, s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí, na tu Smrtnou neděli.
Smrt jsme vám odnesli, nové léto přinesli.
Vítej léto líbezné, obilíčko zelené...
Když se Mařena setkala s Mařochem
Ve Slezsku chodily v některých vsích průvody dva - z jedné strany vesnice vyšla děvčata s Mařenou, ze druhé chlapci s Mařochem. Uprostřed vesnice se průvody setkaly, Mařoch se rozločil s Mařenou a „políbil" ji na rozloučenou. Potom děvčata chlapce zahnala a Mařoch byl vhozen do vody nebo do kaluže.
Vynášení smrti mělo různé mladší a upravené varianty. Zatímco původně šlo o magický obřad, během staletí se přesunoval do polohy zábavy a zvyku. Na Příbramsku vynášely smrt děti; chodily dům od domu, ukazovaly ji hospodářům, vybíraly dárky a potom slaměnou figurínu hodily z hráze do rybníka.
V některých krajích chodívala děvčata nebo děti místo smrtky s „lítem" - malým stromkem ozdoběným pentlemi a vyfouknutými bílými vajíčky. Obcházely ves, zpívaly či recitovaly říkadla „o lítu", spojovaném s odchodem „smrti" a nástupem jara. Za to dostávaly dárky.
V naší vlasti opět ožívají dávné tradice a zvyky, předávané z generace na generaci, a tahle je jednou z nich. Dnes už tento zvyk nemá rituální podstatu jako dříve, je to spíš kulturní záležitost.
Zdroj: Církevní rok a lidové obyčeje (Vlastimil Vondruška) a internet
