Článek
Děti s handicapem už dávno nepatří na okraj společnosti. Můžete je potkat třeba i v krnovské knihovně, kde si společně se svými učitelkami a asistentkami vybírají knížky a tráví příjemný čas povídáním, hrami a ponořením se do tajuplného světa knih. Také jejich svět je nám někdy vzdálený a zahalený tajemstvím, kterému nemusíme rozumět a tak se ho můžeme obávat.
„Jsme otevřená škola, proto chceme, aby se naši žáci co nejvíce zapojovali do běžného života města, aby byli jeho součástí. Chodíme s nimi do kina, divadla, do přírody a pravidelně také do Městské knihovny Krnov, kde nás knihovníci už znají a vždy mile přivítají,“ uvedla speciální pedagožka MŠ, ZŠ a SŠ Slezské diakonie Krnov Michaela Horáková.
Pravidelné návštěvy knihovny dětem přinášejí nejen radost. Knih je nepřeberné množství, některé z nich jsou dnes dokonce opatřeny tlačítky, která po stisknutí vydávají třeba zvuky zvířat. Jedna taková rozzářila obličej patnáctileté Anežce, která trpí těžkým zrakovým postižením. „Pro Anežku jsme našli knížku se zvuky zvířat. Smála se a chtěla tlačítka mačkat sama. Má těžké zrakové, mentální i tělesné postižení. Přesto je v knihovně velmi šťastná, je to pro ni zpestření,“ řekla Michaela Horáková.
Ne všichni však mají pro zapojení těchto dětí do „normální“ společnosti pochopení. V knihovně u výtahu se třeba rozčiloval jeden starší pán s tím, co tam tyto děti vůbec dělají, vnímal to tak, že jim to nic nedá. Všem to bylo velmi nepříjemné, ale i to se někdy stává.
„Lidé si myslí, že jsou to chudáčci, ale my je nemůžeme tak brát, oni jsou šťastní tak, jak jsou, spokojení ve svém světě. Neplánují nic dlouhodobě, žijí teď a tady. Naším úkolem je umožnit, aby jejich život s handicapem byl plnohodnotný,“ vysvětlila Horáková a dodala: „Dříve byli schovaní na okraj, jakoby neexistovali, proto je ještě i dnes někteří lidé vnímají jinak. Oni ale nepatří do ústavu, aby je nikdo neviděl.“
To je také důvodem, proč MŠ, ZŠ a SŠ Slezské diakonie Krnov navázala dlouholetou spolupráci s blízkou Mateřskou školou Žižkova. Jejich žáci si společně hrají, učí se a tvoří. Děti z běžné školky se zpočátku ptaly, jestli jsou kamarádi ze speciální školy nemocní. Když dostaly vysvětlení, pochopily a už nemají potřebu se k tomu vracet.
U dospělých je to složitější, v nich může být odpor hluboce zakořeněný. „Když se na ulici například potkáme s maminkou se zdravým dítětem, může se stát, že maminka dítěti řekne, aby se nedívalo, protože ty druhé děti se nepovedly, nejsou hezké. Dítě si pak zprostředkovaně začne myslet, že ty děti jsou divné. Tady nám někdo dlouhou dobu říkal, že to není normální. V lidech je to stále zakořeněno. A to je úkolem naší školy. Osvěta. Začlenění,“ řekla Horáková.
Anežku zaujala zvuková knížka. Smála se a tlačítka chtěla mačkat sama.
