Článek
Nejstarší chráněné území střední Evropy
Jako bezzásahové území je vyčlenil v roce 1838 majitel novohradského panství hrabě Jiří August Buquoy. V nařízení o zachování části pralesa stojí: Jako památníku dob dávno minulých, názornému požitku pravých přátel přírody, vzbuzujících obdiv a a úctu svým stavem...
Jeho syn velkostatkář Jiří Jan byl výborným lesníkem, ale také zdatným a náruživým lovcem, proto nechal v roce 1852 postavit na soutoku potoků lovecký zámeček pojmenovaný po manželce Sophii Oetttingen-Wallersteinové Žofín (Sophinschloss).
Zámeček nesl hraběnčino jméno
Nádherná lesní stavba, jak můžeme vidět na akvarelech Adolfa Gustava Schulze, které vlastní Národní památkový ústav na Nových Hradech, stála pro potěchu majitelů a návštěvníků přes sto let. V roce 1860 přistavěli jižní trakt. Objekt půdorysu písmene H měl vstupní bránu s věžičkou, vjezd zdobily sochy jelenů.
Dřevěné patro vystavěli v alpském stylu, zámeček měl reprezentační sál se stropem vyzdobeným buquoyským rodokmenem. V kulečníkovém sálu byly ručně malované tapety, interiér si panstvo zařídilo stylově a velmi pohodlně.
Reprodukce dobových fotek a kvašů lze zhlédnout na webu penzionu Lesovna Žofín, který vyrostl téměř na místě zbořeniny. O devastaci se postarala rota Pohraniční stráže, vzpomínky vojáků na webu jsou velmi zajímavé.
Z oslovení Bratrstvo ostnatého drátu a výzev Neprojdou běhá husí kůže, péesáci se stále scházejí a dokonce vyšla i Kronika pohraniční roty Žofín.
Pohraničníci přišli v padesátých letech, většina interiéru v průběhu doby vzala za své. V roce 1978 se pohraničníci přesunuli na jiný objekt do Černého údolí. Devastovaný zámeček, u kterého se propadla střecha, vyhořel a v roce 1980 ho na pokyn velitelství PS zdemolovali. Sutiny byly rozhrnuty po svahu, takže se nezachovalo nic.
V oboře, která obklopovala sídlo, lze najít nepatrné zbytky altánu.
Žofínský prales, povětšinou bukový, tu a tam proložený smrkem či jedlí, je nádherné místo. Nejstarší jedle tu padla po vichřici v roce 1975, letokruhy oznámil stáří 425 let.
Nejhezčí je na podzim, kdy jeleni protrubují v říji tiché noci. Půdu postupně pokryje vrstva nazlátlého šustícího listí, les provoní vůně pozvolného tlení. Na jaře se stromy olistí a pod buky vykvete záplava bylin, nejvíce květů tvoří kyčelnice devítilistá.
Po čtyřicet let zakázané minihory mají nejzdravější přírodu u nás.
Kraj ožívá, ale pomalu, spíš rekreačně, to je dobře, sem žádný velký ruch nepatří.
