Hlavní obsah
Fotky jen dokumentují, ta krása se musí zažít. Foto: Vratislav Konečný

Albánské jezero Komani je jednou z nejhezčích vodních cest světa

Modrozelená voda, klikatící se fjord uprostřed bělostných skalisek porostlých smaragdově zelenou vegetací. Jeden z největších taháků Albánie, možná jeden z nejhezčích fjordů na světě. V Evropě určitě. A zatím se o něm moc neví. Není přeturistován.

Fotky jen dokumentují, ta krása se musí zažít. Foto: Vratislav Konečný
Albánské jezero Komani je jednou z nejhezčích vodních cest světa

Nejhezčí zážitky jsou ty, když skutečnost předčí lákavé fotky z nabídky cestovek. Což je i případ Komani, Albánci ji říkají Komanit nebo Lišeni, ale to je jedno.

Přehradu, jejíž elektrárna s dalšími dvěma na řece Drin zásobuje převážnou část země, postavili v 80. letech minulého století. Ještě než přijedete k přístavišti v Palaj-Ghusta, vine se trochu rozmlácená cesta kolem jezera vytvořeného pod přehradou. Na hladině jsou vidět velké vrše, rybí hospodářství tu kvete. Osídlení se směrem k hrázi pozvolna vytrácí, pod přehradou leží ves Koman.

Tady přehradili řeku v soutěsce Matlán a vzedmuli vody do dlouhatánského a mnoha zátokami členěného jezera. Do přístavu zrovna vplouval trajekt. Krom výletních lodí je tu i lodní doprava, se kterou se dříve moc nepočítalo, nyní hojně využívaná. Zkracuje cestu z Kosova, vozí lidi i auta.

Po vodě pod nekonečným azurem

Než se vylodili, tak bylo třeba seznámit se ve zdejší krčmě s rakijí. Ohnivá voda, kterou seslal albánský Manitou, nemá chybu, měli ji v několik „odstínech“. Paleta z panáků sestavená byla božská. Ale pití jen malinko, jde se na loď.

Pramice se stříškou pomalu vyplouvá, krajina se mění, tu je kaňon úzký, onde zas zešiřuje. Chvílemi máte dojem, že jezero končí, že nemá kam pokračovat. Za zákrutou se vždy objeví další vodní plocha.

Plavba trvá přes dvě hodiny do zátoky, kde je oblíbená pláž. U říčky studené jako led stojí stylová krčma, výborná balkánská kuchyně, výborné nápoje, i místní pivo je docela dobré. Skvělé jídlo a poté koupání v superstudené řece. Proud je silný, dravě nese a mlátí těly o kameny.

Země nepokořeného orla

Toho má Albánie ve znaku. Jsme v zemi Škipetarů, hrdých a nezlomných bojovníků. Sem Karel May usadil román Žut z cyklu Ve stínu pádišáha svého hrdinu Kara ben Nemsího a jeho věrného sluhu slovutného jména Hádží Halef Omar ben hádží Abú'l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah. Oba by jistě zapěli chorál o vybrané krmi a skvělé pohostinnosti.

Škipetaři je označení pro Albánce, země se jmenuje Republika e Shqipërisë. Ačkoli tu May nikdy nebyl, popsal krajinu perfektně.

Dalo by se nekonečně básnit o bílých oblacích na azurovém nebi, tichu, které vnímáte i přes zvuk lodního motoru. O tisícimetrových vrcholech, někde i vyšších. U přehrady je velká jeskyně s Panenkou Marii, říkají jí Spella Zoje - Jeskyně naší Paní. Přestože v Albánii je nesčetně minaretů, i křesťanská církev je tu silně zastoupena.

Ekologie, věc neznámá

Devětadevadesát plusů má jeden minus, neskonale velký. Místním ekologie nic neříká. Kde jim co upadne, a není toho vůbec málo, tam to leží a ležet bude. Plast a plech se nerozkládají.

Plasty jsou na pláži, lahve na vodě, plechovky taky. Ale to bohužel k Balkánu patří, ve městech je to daleko horší. K tomu i zápach. Že by se to změnilo, pochybuji. Není vzor, není zatím proč, možná jednou.

Albánie je krásná, musíte hledat pozitiva a není jich málo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků