Každoroční otroci Vánoc

„Kdyby nebylo Vánoc, tak bych to tady měla i ráda,“ prohlašuje Monika Walterová. Ačkoli se u toho směje, není mi nejdřív jasné, jestli to myslí s nadsázkou, nebo vážně.

Vánoční svátky jsou pro ni, tak jako pro naprostou většinu podnikatelů, zásadním obdobím roku. „Díky nim si můžu dovolit zavřít v srpnu na měsíc obchod. Penězi z Vánoc dotuju léto.“

Vyučená cukrářka si vlastní podnik s domácí výrobou v Praze na Žižkově otevřela v roce 1991, to jí bylo pětadvacet let. Pořád ji to baví, hlavně vymýšlení velkých dortů. Na druhou stranu se to ale každý rok opakuje - jak skončí klidnější léto, má nervy z toho, co ji čeká.

„Vy byste chtěl chodit šest neděl před Vánoci do práce od rána do večera, nevidět nic, neslyšet nic, jenom dělat cukroví?“ Letos jí tohle období začalo 9. listopadu a skončilo až na Štědrý den. „Bývám tady tak od tři čtvrtě na sedm ráno do sedmi večer. A i když tu třeba nejsem sedm dní v týdnu, stejně ve volnu sháním potraviny, máslo, prostě zařizuju všechno kolem cukrárny,“ říká. Krátce před Vánoci to v její provozovně vypadá na první pohled idylicky.

Vůně, teplíčko z pece a spousta sladkých věcí k zakousnutí. Těžko si ale představit, co to vlastně znamená napéct za šest týdnů - jen s pomocí maminky a brigádnic na výpomoc - půl tuny cukroví. „V posledních letech to jde trochu dolů. Lidé míň jedí, objednávají si míň druhů a taky se vracejí k pečení. Dokoupí si třeba jen dva druhy, co nestíhají sami udělat,“ vysvětluje.

Pro kolik lidí tedy peče? Dlouho přemýšlí a pak vypálí: „Myslím, že tak do tisíce. Když si dělám seznam, tak to na počítači píšu celý den.“

Kvůli Vánocům se ještě nezhroutila, ačkoli tvrdí, že se vlastně hroutí pořád. „A nespím. Přítel říká, že v noci sedím na posteli a ze spaní počítám krabičky. Jsem trochu náměsíčná, ale teď, jak mi mozek v noci nevypíná, tak počítám.“

Její cukrářské galeje končí 24. prosince. Ale až v poledne. „Na Štědrý den jezdím do práce v pět hodin ráno, abych všechno stihla, protože třeba šlehačkové dorty, harlekýny, nejde připravit dopředu.“

Moment, copak si opravdu někdo objednává na sváteční stůl šlehačkové dorty? „Hodně lidí,“ říká. „Tak dvacet rodin.“ Děti nemá a přítel zrovna nejásá, že ji před Vánoci skoro nevidí. Dokonce to vypadá, že být na Štědrý den v práci má pro ni svoje kouzlo. „Zákazníci nám chodí přát a je to takové sváteční. Dostaneme dárky, láhev vína, i kytku nám přinesou.“

Za celou dobu rozhovoru jsem nepochopil, jak to vlastně může všechno stíhat. A to si ještě na závěr rozhovoru vzpomene: „Taky vánočky tady děláme. A na Štědrý den si sem lidi chodí ještě pro teplé štrúdly. Děláme jablečné a tvarohové…“

„Upozorňuju vás, že to je rychlík,“ říká Martin Lébl, vedoucí poštovního depa v Hybernské ulici v Praze, když mě vede v osm ráno do skladu balíků.

Jiří Pospíšil zrovna zacouval se svým Fiatem Ducato v modrožlutých barvách České pošty k vratům a vyskakuje ven - v tričku a kraťasech. Netvrdím, že mě to nezaskočilo, když vezmu v potaz, že je těsně nad nulou. „Až bude minus patnáct, tak si vezme kalhoty,“ smějí se jeho kolegové. Mimochodem, většina z nich není oblečena o moc tepleji.

Jiří Pospíšil narážky nevnímá, neslyší a kmitá mezi dodávkou a skladem, kde je připraveno několik pojízdných klecí s balíky. Každý vezme do ruky a snímačem zkontroluje kód, jestli se k němu náhodou nezatoulala zásilka pro kolegu z jiného okrsku. Už v dodávce si přitom rozděluje balíky rozumně podle ulic, aby se v nich nemusel při každé zastávce přehrabovat.

„Objem balíků před Vánoci je proti normálu dvojnásobný, někdy i trojnásobný. Dneska jich má 316,“ říká vedoucí depa. Jiřího Pospíšila se ale nárůst tolik netýká. Jezdí po Praze 1, to je hlavně firemní okrsek a tam míří dost balíků po celý rok. Standardně jich doručuje tak 220.

Za hodinu je dodávka naložená po střechu, přitom se do ní nevešlo všechno. „Udělám Senovážné náměstí, Hybernskou, Dlážděnou, vyházím ty největší balíky a vrátím se pro to,“ oznamuje. Cigareta, rychlé kafe, než mu doručí papíry z kanceláře, a vyrážíme. Ale ne daleko. Celou směnu se Jiří Pospíšil pohybuje vlastně jen pár stovek metrů od depa a proplétá se historickými uličkami. Velká dodávka v nich spíš překáží, přesto musí každých pár desítek metrů najít místo na zaparkování, vyběhnout ven, otevřít posuvné dveře, vyndat a předat balík, nasednout, nastartovat, vycouvat, popojet…

V křížení tramvajových tratí na Senovážném náměstí na okamžik zastavuje. „Támhle do čtyřiadvacítky, třetí patro,“ podává balíček závozníkovi, který je mu v perných dnech přidělen.

Sám znova dupne na plyn, při řízení sklopí boční zpětné zrcátko, zajede do úzkého průjezdu, zaparkuje ve vnitrobloku, zmizí s pár balíky ve vchodu, aby byl za chvíli zpět s mobilem u ucha. „Pospíšil, Česká pošta, zdravím vás, paní Ježková, jste doma?“ zjišťuje, jestli si další adresátka převezme svou zásilku. Už se nemusím ptát, proč je oblečený tak nalehko. Stejně si ještě otírá pot z čela.

Vánoční režim? Ten nepozoruje. „Mně přijde, že mi loňské Vánoce ještě neskončily. Na práci je nás furt stejně, ale lidi posílají čím dál víc balíků,“ posteskne si devětatřicetiletý motorizovaný doručovatel, jak přesně zní jeho profese, kterou dělá sedmnáct let.

Skoro se bojím zeptat, jestli jako ženatý otec dvou dětí vůbec zvládá chystat svoje vlastní Vánoce. „Nakupovat dárky jezdím většinou čtyřiadvacátého brzo ráno. Vyberu si, co chci, a dokonce už mají slevy.“

Za největší výhodu takového brzkého ranního nakupování na Štědrý den považuje prázdné obchody bez front.

„Dobrý den, prosím vás, nějak mi to zabalte,“ položím na pult před Lenku Prosserovou svůj vánoční dárek. „Máte to pro pána, nebo pro dámu?“ ptá se mě šestadvacetiletá profesionální balička dárků stejně jako každého zákazníka.

„Pro dámu.“ „A slečnu, nebo paní?“ „Paní.“ „Na Vánoce? Tak dáme červený papír?“ „A jaký byste mi ještě doporučila?“ „Může být zlatý, s dárečky nebo ne přímo vánoční,“ nabízí mi různé balicí papíry a zeptá se i na typ a barvu mašle.

Větu „nějak mi to zabalte“ slýchá často - hlavně od mužů, kteří se u jejího stánku firmy Baldárek.cz v nákupním centru v Praze na Pankráci zastaví.

„Chlapům je většinou jedno, jak ten dárek vypadá. Ženy jsou ve výběru papíru i mašlí náročnější,“ říká ze zkušenosti.

Jako „chlapovi“ by mi ale nejdřív měla vysvětlit, proč bych si vlastně měl nechat zabalit dárek od profesionálky. „Protože od nás to určitě budete mít hezčí,“ usmívá se, „bude to rychlejší, bez práce a bude to pod stromečkem vypadat reprezentativně.“

Když zákazníci vidí, jak zabalený dárek může vypadat od někoho, kdo to umí, často v nadsázce prohlásí: „Tak já doma řeknu, že jsem to zabalil sám.“

„Taky od nich hodně slyšíme, jak nám to jde rychle, kde jsme se to naučily a že by nás chtěli na Vánoce domů,“ říká Lenka Prosserová. A někteří muži jdou ještě dál a snaží se sbalit samotnou baličku. „Jo, někdy na to dojde, zrovna nedávno jsme o tom vtipkovali s jedním pánem,“ směje se.

Před Vánoci to ale na nějaké uvolněné konverzování moc nebylo. Na lidech je podle ní znát, jak jsou nervózní, pospíchají a občas se ji snaží popohánět. „Ale já jsem přece taky jenom člověk, když to chce mít hezky zabalené, tak si chvilku počká. Je ale pravda, že před Vánoci zrychlíme tak nějak samy od sebe.“

Zatímco mimo vánoční sezónu stačí, když je u pultu sama, a ještě má čas se posadit, před Vánoci ji musejí doplnit další tři nebo čtyři kolegyně a nesedne si za celou dvanáctihodinovou směnu ani jedna.

Dvaadvacátého nebo třiadvacátého prosince je schopná „odbavit“ i třicet lidí za hodinu. Jako ve fabrice. „Ono to tady tak před Vánoci někdy vypadá,“ říká. Na Štědrý den tu bývá do dvou odpoledne, ale kupodivu si nestěžuje.

„Lidi jsou nejvíc nervózní, všechno honem honem, a to je pro mě největší sranda,“ přiznává a vůbec není naštvaná, že není doma. „Já jsem tu dobrovolně. Mě tahle práce strašně baví.“

Už balila snowboard i dvoumetrového plyšáka, na druhou stranu se na firemním webu chlubí fotkami s dárkově zabaleným špendlíkem. Balit dárky jako profík začala nejdřív její sestra, které koukala pod ruce, sama to pak od devatenácti let dělala brigádně, poslední tři roky na plný úvazek.

Zaučení v práci netrvá dlouho, zájemkyně většinou rychle zjistí, jestli vůbec zvládnou uvázat mašli. Základní postupy jsou dané, pak už je to na přání zákazníka a kreativitě baličky. Výhodou Lenky Prosserové je, že svoje vánoční dárky může vybírat v pauze přímo v obchoďáku, kde pracuje. Letos už je nakoupila v předstihu. „Stačí je jenom zabalit,“ říká.

„Letos mám na Štědrý den volno, ale otevřeno samozřejmě je. Máme zkrácenou otevírací dobu do 14 hodin,“ říká mi třiatřicetiletý Jan Šťavík z Mělníka, který osm let pracuje jako prodejce elektroniky v Datartu na Černém Mostě v Praze (rozhovor vznikl před Vánoci).

Ne že by na Štědrý den do práce nemusel za zásluhy za odkroucená léta, jen to na něj letos nevyšlo. A je rád. „Máme patnáctiměsíční dceru.“ Na dlouhý vánoční klídek to ale nevypadá.

„Pětadvacátého prosince máme zavřeno, šestadvacátého už jdu normálně do práce, pak mám zase nějaké volno a do práce jdu na Silvestra. S kolegy si to vykrýváme různě.“ Že by si vzal volno na celé svátky a zmizel třeba na dovolenou do Egypta, by možná teoreticky šlo, ale… „Myslím, že by to vůči ostatním ani nebylo fér. Když je potřeba, tak pomůžu.“

Zrovna v prodejně elektroniky je o svátcích každá ruka dobrá. I pusa, protože tu používá možná nejvíc. „Když zákazník přijde, pomůžu mu s výběrem, poradím, doporučím mu nějaký výrobek a on se rozhodne, jestli mu vyhovuje, a zakoupí si ho, nebo ne.“

Jeho skromný odhad je, že takových lidí je za jednu směnu na dvě stě. Elektronika je nejoblíbenější vánoční dárek v českých domácnostech a podle toho to v prosinci v prodejnách vypadá.

Jan Šťavík má na starosti především bílou techniku, ledničky, pračky, ale kvůli návalu mu s prodejem tohohle sortimentu pomáhají další kolegové. On stejně tak zaběhne vypomoct kolegům třeba přes televize, když je potřeba. O všem, co prodávají, by tedy měl něco vědět. „Upřímně řečeno, mám radši, když je hodně lidí, hezky to pak utíká. Lepší než stát a koukat.“

Pár dní před Vánoci se dokonce před prodejnou ráno tvoří fronta jako za starých časů, než prodavači vytáhnou roletu. A pak lidé vtrhnou dovnitř. „No, vtrhnou… Lehkým krokem, řekněme, ale ano, je to tak,“ směje se.

Všechno přitom směřuje k posledním dnům před Vánoci, které jsou nejvíc hektické, zatímco v listopadu se spíš zákazníci chodí teprve poradit. „Řeknou, jaké mají přání, jestli to chtějí pro rodiče nebo pro děti, a pak se většinou vrátí koupit to těsně před Vánoci.“

23. prosinec je kritický den. „Zákazníci vždycky říkají: Vylaďujeme dárky. Pračky, ledničky už nekupují, spíš drobnosti, co jim chybí - fén, holicí strojek, DVD přehrávač.“

Šílenství nekončí ani po Vánocích, protože šestadvacátého jsou zákazníci zpět, jako by Štědrý večer nebyl. „Někdo jde vrátit dárek, který třeba dostal dvakrát, někdo dostane pod stromeček peníze, tak si jde dárek teprve vybrat,“ vysvětluje Jan Šťavík.

Těší se vůbec na Vánoce? „Já určitě,“ úplně se při té odpovědi rozzáří. „Jak soukromě, tak pracovně. Jsem malinko hyperaktivní,“ přiznává. „Takže ten shon mi nevadí, naopak mě to spíš baví.“