Zhruba pět týdnů v roce je pro Jiřího Kašíka a jeho zaměstnance hektických. „Sezóna sběru jmelí začíná někdy mezi 15. a 20. listopadem a trvá téměř do poloviny prosince,“ podotýká. Za tu dobu se musí jmelí očesat, roztřídit, preparovat i nabarvit, aby se mohlo vydat na cestu k zákazníkovi.

Šesti zaměstnancům jeho firmy, ke kterým se v sezóně sběru jmelí přidává i patnáct brigádníků, každoročně projde rukama něco mezi čtyřiceti a šedesáti tunami zeleného cizopasníka. Výsledek? Úhledné svazky jmelí, pod kterými se o Vánocích líbáme.

Stromy, co nikdo neobere, skomírají

Ať je mráz, nebo se zima ohlásí ve své mírné podobě, lezci, se kterými pan Kašík spolupracuje, musejí v sezóně sběru svou denní normu splnit.

„Za ta léta, co se touhle křehkou rostlinkou zabývám, mám již svoje osvědčené sběrače, na které se mohu spolehnout. Bývají to ti, co se nebojí výšek a na svou práci mají certifikát. Přes léto montují vysílače nebo pracují na výškových budovách po celé Evropě, na zimu se pak dají na jmelí,“ popisuje a dodává, že každoročně se v sezóně vyrojí také mnoho samozvaných sběračů. On však dává přednost těm prověřeným. „Vědí, kam šlápnout, jak strom šetrně obrat, a často ještě umějí na stromu provést i omlazovací řez.“

Zkušenosti svých předků ze sběru jmelí zúročili otec a syn Kašíkovi ve své zahradnické firmě.

Zkušenosti svých předků ze sběru jmelí zúročili otec a syn Kašíkovi ve své zahradnické firmě.

FOTO: Milan Malíček, Právo

O tom, zda sběr jmelí stromům prospívá či nikoli, se vedou diskuse. Zahradnický mistr Jiří Kašík má však jasný názor.

„Můj osmdesátiletý táta zná stromy, na které za svůj život vylezl snad desetkrát. Je na nich vidět, že tam byli lezci se stupačkami, ale to stromy přežily. Jenže ty stejně staré, na kterých dál roste jmelí, protože je nikdo neobral, skomírají.“

Navíc technika, při níž lezci používali stupačky s kovovými hroty, je již překonaná, dnes se dává přednost šetrnějšímu vystoupání do výšky i několika desítek metrů po větvích. Sběrači jsou jištěni lanem.

Až do korun listnáčů po větvích

„Budou to stovky,“ zamýšlí se Jiří Kašík mladší, který je už čtvrtou generací z rodu, jenž sbírá a zpracovává jmelí. Ačkoli ho to nikdo neučil, ve větvích je jako doma.

„Vyrůstal jsem v tom. Pozoroval jsem dědu, a když jsem měl na stromy začít lézt já, přišlo mi to docela přirozené.“ Opásán lanem má s sebou nůžky, speciální háček na přitažení rostlin a pilku.

„Musí to jít jako po másle, není moc času. Na sběr jmelí je vyhrazeno jen asi dvacet dní v roce,“ říká a ťuká na dřevo, protože za tu dobu, co sběr provozuje, se mu žádný vážnější úraz nestal. Přitom výška, do které se vydává po větvích, bývá i několik desítek metrů. „Nejvyšší jsou topoly, na těch bývá také nejpěknější jmelí,“ dodává nejmladší z rodu Kašíků.

Jeho otec přiznává, že on na žádný strom nevylezl. „Dědu i tátu jsem pozoroval, ale sám do výšek nelezu,“ říká bez okolků. „Teď už zase pozoruju syna!“

Podle něj žádný výzkum, který by se podrobně zabýval rostlinou, jež se po světě vyskytuje ve dvou stech variacích, neexistuje. U nás se vyskytuje jmelí bílé, což je vidličnatě rozvětvený, stálezelený poloparazitický keřík z čeledi santálovitých.

Na topolu vypadá jinak, než na lípě

„Vyskytují se názory, že jmelí se pěstuje speciálně za účelem předvánočního sběru,“ směje se Jiří Kašík, „to je ale nesmysl. Sběr se provádí na místech, kde se jmelí přirozeně vyskytuje, a těch u nás není moc. Roste víc na Moravě a nejvíc na severu, kde po dlouhou dobu rostlo takřka výlučně, to vím od táty. Postupně se rozšiřovalo, ale tady na jihu Moravy je jakýsi pomyslný konec jeho výskytu.“

Pamatuje se na případy, kdy z jednoho stromu vytěžili i dvanáct a půl metráku jmelí. Běžnou mírou je i osmdesát kilo, což obvykle bývá na topolech. „Kromě nich jmelí roste nejčastěji na lípě, akátu a na jabloni, ale tam má velmi krátkou zpracovatelnost, vydrží tak tři týdny. A to je málo.“

Pan Kašík bezpečně pozná, z jakého stromu je jmelí utrženo. Na každém, kde cizopasí, totiž vypadá jinak. To z lípy bývá placaté, s drobnými listy. Nejhezčí keříky rostou na topolu, bývají to velké, výstavní, trojrozměrné koule.

Nejkrásnější keříky jmelí rostou na topolu

Nejkrásnější keříky jmelí rostou na topolech.

FOTO: ČTK

Lepkavé bobulky roznášejí ptáci

Jeho latinské jméno Viscum album poukazuje na vlastnosti rostlinky, která stromům odčerpává jejich mízu. Lepkavý bílý obal z viscinu chrání semínko, které se umí zavrtat do kůry tak, že se dostane až do pletiv stromu a tím se napojí na jeho mízu. Bílé lepkavé bobule jmelí pak roznášejí na svých tělech ptáci. „Bobulky jsou opravdu hodně lepkavé, s tím se potýkáme i při zpracování,“ podotýká Jiří Kašík.

A co se děje s rostlinou poté, co ji sběrači odříznou? „Třídí se podle velikosti a vzhledu. Další nepravdivá legenda totiž tvrdí, že přírodní jmelí je zelené. Není tomu tak,“ napravuje rozšířený omyl zahradník.

„Respektive toho zeleného je v přírodě jen asi deset až patnáct procent. Málokterý strom totiž dokáže poskytnout tomuto parazitovi tolik mízy, aby si dokázal vyrobit dostatek zeleného chlorofylu. A tak je většina rostlin jmelí žlutozelená. Lidé si myslí, že to je stará rostlina, ale není tomu tak. Je to jeho přirozená barva.“

Polibek pod jmelím.

Polibek pod jmelím

FOTO: Jiří Tomaškovic, Právo

O zelené jmelí je největší zájem, který v posledních letech stoupá. „Podle zákazníků by mělo mít hodně kuliček, ale přírodě prostě neporučíme,“ podotýká podnikatel s tím, že letošní sucho bude mít vliv i na vzhled jmelí. Letí také jmelí zlaté, tedy to, co přitahuje podle keltské tradice hojnost a bohatství.

„Nárůst zaznamenalo i jmelí stříbrné. Ostatní barvy, jako je bronz či jiné třpytivé výstřelky, jsou žádané jen okrajově.“

Správně nabarvit jmelí je podle něj opravdová alchymie. Však si také know-how své třicetileté praxe bedlivě střeží.

„Prozradím jen tolik, že to, aby barva na jmelí držela a byla všude stejná, není žádný špás,“ tvrdí obchodník, který svými výrobky zásobuje valnou část tuzemského trhu. A dodává: „Aby jmelí dlouho vydrželo, je třeba jej buď zavěsit, nebo dát do vázy, ale bez vody!“

Kouzelná moc jmelí
Jmelí je považováno za magickou rostlinu a připisuje se mu zázračná moc. Traduje se z doby Keltů. Keltští kněží odsekávali zlatým srpem větvičky jmelí s přáním štěstí a lásky. Má být zavěšeno na dveřích a políbení pod ním na Štědrý den zajistí lásku. A pozor, taky plodnost, až do příštích Vánoc. Jmelí nosí štěstí tomu, kdo je jím obdarován, ne tomu, kdo si jej sám koupí. Zvyk líbat ženy a dívky pod zavěšeným jmelím pochází pravděpodobně z Anglie a k nám se dostal ze sousedního Německa. V Norsku je jmelí symbolem usmíření. Sloužilo i k ochraně proti zlým duchům.