Idyla vánoční

Jednou v úterý na Štědrý den v roce 1901 sotva zasedl ke kapru v rosolu, už ho volali do nemocnice, aby se zabýval případem jisté Marie Zámostníkové z Prahy, Hradební ulice. Ta totiž spolkla spolu s lívanci se skořicí i svůj vlastní umělý chrup. A to dolní i horní. Rodina ji chtěla ihned dovézt do nemocnice, ale vzpurná babka se bránila s tím, že pojede, až si vypije svůj půllitr vánočního punče, což také udělala. To zdůvodnila později v nemocnici Thomayerovi tím, že "jí v nemocnici nic nešmakuje a nebude přece hladová v takový den". Nakonec jí Thomayer rozřízl žaludek a zuby vyjmul.

Jindy Thomayera povolali o Štědrém dnu k postarším manželům, kteří si stěžovali, že jejich synek podlehl ve sváteční den neuróze. A to takové, že už nad černou rybou s knedlíkem bědoval, že "otec mu při jídle nesnesitelně mlaská a matka funí". Poté zařval, že oba rodiče rovnou zabije, co by se s nimi páral, načež popadl svůj talíř a hodil jej po otci, "čímž mu oblek zcela zničil a čelo rozsekl".

Povolaný Thomayer sešil muži čelo a na neurózu doporučil jediné: "Corylus avelanu." Tedy obyčejnou lískovku. A byly další štědrovečerní nehody.

Jistá Jana Klepetářová z Vinohradské třídy se v roce 1896 rozhodla, že se nechá políbit svým bratrancem poddůstojníkem pod jmelím. Polibku se oddala docela vášnivě, přičemž zapomněla na bratrancovu dogu. Ta zřejmě propadla žárlivosti, "huby u sebe se jí nelíbily" (Pražský ilustrovaný kurýr) a ukousla dívce kus brady.

Thomayera také rozčílila služka, která na Štědrý den spolkla obrovský hřeb a po operaci hned druhý den zase hrst hřebíků, když přibíjela rám na záclony! I když věhlasný lékař Štědrému dni neholdoval, Vánoce patřily vždy v našich zemích k nejoblíbenějším a uctívaným svátkům.

První svědectví o českých Vánocích podal Jan z Holešova ve 14. století. Líčil obyčej rozestýlat o Štědrém dnu v sednici slámu jako v chlévě na počest Panny Marie, která právě v chlévě porodila syna. Zároveň varoval: "Ať si pováží ti, kdo v té slámě prostřené tropí rozpustilosti a bujnosti, jaké neúcty se dopouštějí ku památce bohorodičky." Také kritizoval štědrovečerní večeři, kterou věrní křesťané měli umírněnou, kdežto "jiní služebníci ďáblovi ji trávili v přebujelosti, pitkách a hrou v kostky".

Většinou ale Čechové i Moravané nebyli tak zvrhlí. Dospělí o Štědrém večeru vůbec nejedli a muži nekouřili. Postit se musel i dobytek. V tento den se nesmělo zametat, aby se z domu nevymetly duše předků, které by se za to rodině pomstily. Ze stejných důvodů se zakazovalo předení, navíjení, tkaní, vázání, šití, mlácení, ale také hlasitý smích a hovor. Duše zemřelých by podobná činnost mohla popudit.

Na Štědrý den se také nesmělo nic prodávat, kupovat či půjčovat, aby se nepřivolalo nějaké neštěstí. A také nikdo nesměl sedět proti dveřím do ulice, aby on nebo někdo z rodiny nezemřel. Právě o vánočním čase se dostaly někde snahy církve do konfliktu s předkřesťanskými obyčeji.

Obřadní pití piva o Vánocích bylo u našich předků totiž doloženo už v pohanské době, kdy se pilo "na zdar úrody a chovu dobytka, na zdar lovu ryb a na mír". Podle Jana z Holešova: "Jedni služebníci ďáblovi se v tak slavnostní předvečer opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce štěstí po celý rok".

Obecně platilo, že štědrovečerní večeře má být pestrá. Krmí mělo být devatero. Prvním chodem našich předků bývaly oplatky s medem, poté polévka s houbami, na Chodsku se jedla houbová omáčka. Oblíbeným pokrmem byl černý kuba z krupek s hřiby modráky. Bylo v něm hodně česneku, ostatně česnek byl velmi oblíbený, přisuzovala se mu ochranná a posilující moc. Někde proto měli k večeři i topinky s česnekem.

Podávala se i kaše a sušené ovoce. Ryby byly vzácností. Ke Štědrému dni patřily i dary. Nemohli-li předkové někoho obdarovat, když je v tento den nikdo nenavštívil, považovali to za špatné znamení. Známí si posílali po dětech nebo děvečkách dárky se vzkazem typu: "Petr Pantoflíček posílá Štědrého večera." Oblíbenými dárky byly voňavky a nádobí.

V panských domech tomu bylo jinak. "Hrách a kroupy to sluší na sedláky a troupy," nemilosrdně hlásal popěvek ze 16. století. Panstvo rozhodně nemělo o Štědrém dnu na hrách a kroupy pomyšlení. V panských domech se v tento den rozdávaly služebnictvu vánočky, postní ryby a ořechy. Jídlo bylo pestré. Jedlo se hovězí, telecí a beránčí. Maso dusili kuchaři s jablky, hruškami a s mandlemi. V oblibě bylo sekané maso, ceněné nade vše, protože v době bez strojků na maso byla jeho příprava náročná. Podával se také plněný beránek. Maso s omáčkou zadělanou chlebem jedli předkové bez příloh. K slavnostním jídlům patřila sladká kaše a knedlíky, které se našim pramálo podobaly. Dělaly se totiž z masa a koření a buď se smažily v tuku nebo vařily. A na rozdíl od chudáků nechyběly ani ryby.

Panské domy si také potrpěly na pokrmy z cukru. K nám se tehdy dovážel cukr třtinový. Byla to velká vzácnost. V 16. století se za 100 kilo cukru platilo stejně jako za tři krmené voly. Z cukru se dělaly i celé sochy nebo cukrové stromy.

Vánoční stromky naši předkové neznali. První se objevily až ve druhé polovině 16. století v rodinách německých a protestantských řemeslníků a o dvě století později ve šlechtických rodinách a v evangelických kostelech.

Naši měšťané si museli na stromek počkat až do půli 19. století a dělníci si je obstarávali až na jeho konci. V tomto období se už Vánoce podobaly dnešním. "Vánoční stromek byl obzvláště nákladný, hustě ověšený stříbrnými řetězy, ozdobami a cukrovím v barevných papírcích. Osvětlovaly ho stovky svíček," líčil  Vánoce roku 1896 Erwein Lobkowicz. Tehdy už u nás stromeček zdomácněl.

Nové bádání ukázalo, že měšťané si začali obstarávat stromečky už ve 40. letech 19. století. Na venkově se stromek ujal až v 60. letech a zámožnější rodiny si jej pořizovaly dříve než chudé. Stromečky postupně vytlačily dřívější betlémy. Podle Vladimíra Kováříka: "Stromků byla Praha plná, na každém náměstíčku byl celý lesík smrčků a jedliček, maličkých, velkých i obrovských, od čtyráku do pěti šestáků se za ně platilo a prodávali je hlavně Podskaláci, ale dováželi je i venkované. Ozdoby na stromeček se neprodávaly, byly vyráběny podomácku: zlaté a stříbrné barevné řetězy, slepované z papírových proužků, pozlacené ořechy, papírové košíčky a hvězdy, cukrovinky nebo kousky cukru v hedvábném papíru - to bylo všechno."

Pro hospodyně 19. století byly Vánoce zkouškou nervů. Peklo se, vařilo a organizoval se velký úklid. Vánoční trhy na náměstích byly plné hospodyň a služek s košíky. Večeře musela stát za to. Zámožnější měšťanská rodina pojídala o Štědrém dnu rybí polévku, kapra načerno s knedlíkem, štiku namodro v rosolu, smaženého kapra, hlemýždě, jablkový závin, a popíjela pivo, víno a punč. Chloubou každé hospodyně byl kapr načerno, který vyžadoval přípravu tři dny dopředu a pekl se v omáčce z perníku, mandlí, rozinek, ořechů, povidel a ze sladkého piva.

Chudším musel stačit černý kuba, kaše s medem, buchty a sušené ovoce. Postupem času mizel ze štědrovečerních stolů pracný kapr načerno, protože podle Ignáta Hermanna: "Prosím vás, dnes říkají paničky, když sní muž dva talíře rybí polévky, potom 15 nadívaných hlemejžďů a po těch dva kousky smaženého kapra - no a potom kousek jablkového závinu, kam by dal černou rybu?"

K dispozici měly bohatší rodiny i nejrůznější prodávané lahůdky. Psychiatr Vladimír Vondráček, syn velkolahůdkáře, vzpomínal na zboží, které jeho otec o Vánocích prodával - mandarinky, pomeranče, ananasy, jemné sardinky, víno Malaga. To bylo ovšem zboží velmi drahé a určené jen bohatým rodinám.

Dělníci jedli o Vánocích jinak - měli sladkou omáčku z ovoce, zasmaženou polévku, rybu nebo vdolky s povidly a sladký jahelník. Cukroví dělnické ženy nepekly. Kvalifikovaný dělník si mohl popřát i smaženého kapra s bramborovým salátem, vánočku a čaj s rumem. K vánočním svátkům přirozeně patřily dárky.

Jindřichohradecký obchodník Antonín Langer vzpomínal v 19. století často na předvánoční shon ve svém kvelbu na náměstí. Rozdávání dárků totiž začínalo na Štědrý den právě v obchodech. Věrní zákazníci bývali totiž podarováváni. Dostávali láhve punče, víno, balíček čokolády nebo kandované ovoce. Někdy si s nimi užil Langer své. Jednou na Štědrý den si přišla pro dárek jedna služka a najednou si vzpomněla, že má ještě něco dokoupit a neví co. Příručí jmenoval všechno možné od hořčice po šafrán a muškát, ale dívka ne a ne si vzpomenout. Nakonec příručímu došla trpělivost a vyhrkl: "Tak jdou do prdele!" a dívka promptně odtušila: "Ano, to to jest, sardelle mám přinést."

Na večerní rozdávání dárků se pochopitelně i tehdy nejvíce těšily děti. Dívenky z bohatých rodin dostávaly panny i s garderobou, chlapci koníky, vojáčky, malé modely pušek. Kníže Metternich se o Vánocích ukázal velkorysým - svým vnoučatům věnoval model domku se salónem a kuchyní, tak vysoký, že se v něm děti mohly postavit.

Jako speciální vánoční dárek pro bohaté děti se objevil v roce 1903 ve Spojených státech Teddy Bear, plyšový medvídek, u jehož kolébky stál sám prezident Theodor Roosevelt. Po něm také dostal medvídek jméno.

Chudé děti se musely spokojit s malými dřevěnými panenkami z trhu, zvanými trdla, nebo vozíčky z lepenky, papírovými loutkovými divadly a hračkami ze skořápek ořechů. Ke konci 19. století se na vánočních stolech začala objevovat dodnes tradiční večeře - smažený kapr s bramborovým salátem. Bylo to sice jídlo, které by se apetitu našich předků zdálo chudé, ale k tomu, aby jeho konzumenti skončili u profesora Thomayera, zcela postačilo.