Článek
Jak se český student dostane k zachraňování velryb na Islandu?
Vystudoval jsem Inženýrství ochrany životního prostředí a teď pokračuji doktorátem. Po večerech se ale zájmově věnuji svému největšímu koníčku, oceánografii. Tím dalším je cestování. Měl jsem tedy jasno, že chci prázdniny využít k nějakému zahraničnímu dobrovolnickému projektu, a když jsem objevil program zaměřující se na ochranu velryb s názvem "Meet us don't eat us" (Poznejte nás, nejezte nás) na Islandu, okamžitě jsem věděl, že to bude to pravé.
Proč?
Hodně lidí si asi řekne, proč kluka ze Zlína zajímá ochrana velryb, které se ho vlastně vůbec netýkají. Nemáme přece moře ani oceán. Přijde mi, jako by Češi žili v nějaké pomyslné bublině a problémy přesahující hranice našeho státu je nezajímaly. Pravdou je, že velryby nepatří nikomu a jsou stejně tak moje jako Islanďanů, Norů anebo Japonců. Tyto tři národy zmiňuji záměrně, protože patří k posledním na světě, které stále schvalují komerční lov velryb na jídlo.
Dalšími dvěma důvody k lovu velryb jsou údajné vědecké účely a domorodý lov. Ten poslední důvod považuji za akceptovatelný, protože na něm přímo závisí životy malých komunit z okrajových částí světa.
Jak jste se dostal zrovna k velrybám?
Málokdo si uvědomuje, jak moc jsou velryby pro svět důležité. Jsou to nejen největší tvorové naší planety, ale také vrcholoví predátoři svých potravních řetězců. Abych to shrnul a neunudil vás: pokud více poklesne počet velryb, může dojít k narušení potravních řetězců, a tím i k nárůstu jiných mořských živočichů, kteří by mohli výrazně ovlivnit celý život na světě. Nemluvě o nehumánních způsobech lovu. Na rozdíl od válení se u vody má pro mě tento prázdninový program smysl.
Keporkak v islandských vodách
Kolik času jste na Islandu strávil a čím přesně?
V Reykjavíku jsem byl dva týdny. Natočil jsem propagační video a seznamoval kolemjdoucí s kampaní na záchranu velryb, která probíhá už od roku 2010. Koho projekt zaujal, mohl rovnou podepsat petici. Už má přes 88 tisíc podpisů, ale potřebujeme jich alespoň 100 tisíc. Do konce srpna. Takhle to musí znít dost nudně, ale práce s lidmi je zajímavá, i když o dost náročnější než se zvířaty, pro které to všechno děláme.
K čemu budou získané podpisy využity?
Pomohou k tomu, aby byly vody nedaleko Reykjavíku prohlášeny přírodní rezervací, a tím pádem lov velryb v té oblasti zakázán.
Jak na vás lidé v ulicích nejčastěji reagovali?
Vesměs pozitivně, docela to záleží i na národnosti. Třeba Američané, Kanaďané a Francouzi obvykle nadšeně podepisovali, Němci většinou chtěli víc informací, podle toho se rozhodli. Paradoxně nejčastěji odmítali právě Češi. To je ta „naše“ bublina.
Kampaň tedy necílí jen na Island?
Ne, je celosvětová. Na stránkách International Fund for Animal Welfare ji může podepsat kdokoli. Číňan i Čech.
Zpět k projektu. Budete v něm pokračovat i z domova?
Rozhodně, plánuju na univerzitě sérii přednášek, kterými chci zvýšit povědomí.
Už jste se někdy účastnil podobné akce, nebo je to vaše premiéra?
V Polsku jsem se několikrát zapojil do dlouhodobého plánu zvyšování počtů tuleňů šedých v Baltském moři. Pracoval jsem s tuleními mláďaty.
Tulení mláďata umí své ošetřovatele pěkně potrápit.
To zní roztomile…
Zní, no. Až na to, že když se o mládě snažíte postarat, ono se vás na oplátku snaží ze všech sil poškrábat. Nemluvě o těch kousancích malými roztomilými zoubky, po kterých musíte dostat velkou nepříjemnou injekci. Ale znáte to – láska k přírodě…
Když jsme u té lásky – být pečovatelem o tulení mláďata musí být skvělé vábidlo na ženy, ne?
Kdybych si koupil ojetého bavoráka, měl bych asi větší úspěch (smích).