Hlavní obsah
„Jaroslavu Haškovi se nosí na hrob alkohol. Je to tradice,“ říká jeho pravnuk Martin. Foto: Milan Malíček, Právo

Martin Hašek: Pradědeček prožité hrůzy zapíjel, v hospodě zapomněl i malého syna

Dobrého vojáka Švejka, kterého přesně před sto lety stvořil jeho pradědeček, zná celý svět. Kniha byla přeložena do 58 jazyků. Martin Hašek (41) ale prý „psavé” geny po Jaroslavu Haškovi nezdědil. Je hospodským a zapáleným hudebníkem.

„Jaroslavu Haškovi se nosí na hrob alkohol. Je to tradice,“ říká jeho pravnuk Martin. Foto: Milan Malíček, Právo
Martin Hašek: Pradědeček prožité hrůzy zapíjel, v hospodě zapomněl i malého syna

Kolikrát jste četl Osudy dobrého vojáka Švejka?

Dvakrát. Teď se ho chystám přečíst potřetí, když slavíme to sté výročí od jeho prvního vydání.

Jak by toto výročí oslavil váš pradědeček, kdyby ještě žil?

Pořádně. Pro něj totiž bylo vydání románu opravdu strašně důležité. Byla to konečně velká věc – do té doby mu vycházely jenom povídky, kterých napsal asi 1500.

Pak se je ale rozhodl uspořádat do jednoho díla. Sešel se s kamarádem Frantou Sauerem na Žižkově, sehnali nějaké peníze a začali vydávat Švejka sešitově. Na začátku to dělali tak trochu divoce – vždycky něco přinesli do oblíbených hospod a tam to pak hospodští prodávali místním štamgastům. Za utržené peníze vydali další sešity. No a to, co se neprodalo, nechali hospodským, kteří pak do toho papíru balili syrečky.

A jak oslaví sté narozeniny Švejka vaši štamgasti v Lipnici?

Donesou pradědovi na hrob pivo. To je taková místní tradice – Jaroslavu Haškovi se nosí na hrob alkohol. Lidi totiž z něho rádi dělají největšího alkoholika všech dob, byť takový vůbec nebyl. Ano, měl kladný vztah k alkoholu, ale kdyby jenom pil, tak by nic moc nenapsal. A on toho napsal obrovské množství! Takže mu lidé nosí na hřbitov pivo, flašky rumu, víno... Dlouho to tam ale nikdy nevydrží. Máme tady v Lipnici takovou partu místních legend, kteří si Haškův hrob dobře hlídají, pravidelně ho navštěvují a od přebytečného alkoholu „čistí“. (směje se)

To je skoro jako nějaká scéna ze Švejka… Mimochodem: jakou scénu nebo část knihy máte nejraději?

Já mám strašně rád pasáže, ve kterých vystupuje jednoroční dobrovolník Marek. Je to skvělý vypravěč, jeho výroky mě vždycky baví. Ostatně právě o jednoročním dobrovolníkovi Markovi se říká, že byl alter ego mého pradědy. Mám taky rád některé scény z filmu, ve kterém hrál nezapomenutelný Rudolf Hrušínský.

Předpokládám, že ve vaší rodině čtou všichni Švejka povinně. Pro vás osobně je to skutečně oblíbené čtivo, nebo dáváte přednost něčemu jinému?

No, když jsem byl malý, tak mě Švejk vůbec nebavil. Táta mi ho samozřejmě pořád strkal a nabádal mě, abych si ho pročetl, ale já jsem vždycky skončil u dvacáté nebo třicáté stránky a znuděně knížku zaklapl. Tátovi jsem tvrdil, že to rozhodně čtu, ale ve skutečnosti jsem louskal verneovky a mayovky. Ke Švejkovi jsem si našel cestu až někdy v sedmnácti letech, kdy jsem ho musel přečíst nejenom z povinnosti vůči rodině, ale i kvůli maturitě. O pradědovi totiž byla jedna celá maturitní otázka. No a hodilo se mi to, protože jsem si ho při maturitě skutečně vytáhl…

Vážně? Vy jste maturoval ze svého vlastního pradědečka?

Ano. Byla to maturitní otázka číslo dvacet jedna a já jsem si ji vytáhl. V první chvíli jsem si myslel, že je to vtip a že mi to tam profesor schválně nastražil. Ale nenastražil. Opravdu jsem před komisí mluvil o tom, jak se děda dostal do Lipnice, jaké to tam teď je, co všechno máme v knihovně – hlavně jestli jsme podědili i nějaké originální spisy. To je zajímalo asi nejvíc.

Takže jste odmaturoval za jedna…

Ne, dostal jsem dvojku. Když se to sečetlo se slohovou prací, ve které jsem nasekal spoustu chyb, tak to na jedničku nebylo.

Vy nemáte dobrý sloh a psavé geny?

Ani ne… V mládí jsem sice napsal několik kratších povídek, spoustu milostných dopisů a dneska píšu i hudební texty, ale že bych byl nějaký génius, to se říct nedá. U nás doma se říká: „Jeden génius v rodině stačí.“

Nepokoušel jste se své povídky nikdy vydat?

Ne, na to jsem si nikdy netroufl. Ale možná jednou někdo vydá ty moje milostný dopisy. Napsal jsem jich opravdu hodně a všechny byly pořádně dlouhý. Vždycky, když jsem se zamiloval, jsem si sednul a sesmolil i dvacet stran najedou. Na slečny to totiž výborně fungovalo.

Když dostal praděda peníze na kočárek, tak je propil a týden se neukázal doma

Co dalšího jste podědil, nebo naopak nepodědil po slavném pradědečkovi? Máte například jeho tuláckou povahu?

Tulácký touhy jsem nepodědil. Sice mě někdy přepadne nutkání uniknout na půl roku někam hodně daleko, protože si připadám malinko omezený v rodinných a pracovních svazcích, ale nikdy jsem to neudělal. Že bych se zdejchnul někam s kamarády, to ne. Cestuju ale rád, byl jsem třeba na Kamčatce. Rád poznávám cizí kraje a rád zjišťuju, že všude jsou dobrý lidi.

Jaroslav Hašek s manželkou Jarmilou Haškovou (rozenou Mayerovou) v parku na Karlově náměstí v Praze.

Foto: ČTK

To, že si připadáte omezený v rodinných svazcích, je možná jedna z věcí, která vás s pradědečkem spojuje. Pokud vím, tak on moc rodinný typ nebyl.

Ano, byl to bohém. U nás v rodině se traduje historka, že když dostal peníze na kočárek, tak je propil a týden se neukázal doma. To já ale nemám. Manželka sice říká, že rodinný typ moc nejsem, neboť trávím spoustu času v hospodě, ale jako praděda to taky nedělám. Svoji rodinu miluju a jsem s nimi pohromadě hrozně rád.

Váš praděda prý dokonce zapomněl svého syna v hospodě.

To je pravda. Byl s kamarády na tahu a zapíjel jeho narození. Pak z hospody odešel a synka tam nechal. Když pro něj běžel zpátky, kluk už tam nebyl. Hostinská už ho odnesla prababičce Jarmile domů.

Když jsme u prababičky Jarmily… Jak nesla to, že se jí manžel vrátil z ruských legií podruhé ženatý?

(Jaroslav Hašek si z Ruska přivezl druhou manželku Alexandru Lvovou, zvanou Šura. Tu si v roce 1920 vzal, přestože s původní ženou nebyl rozvedený. Za bigamii ale souzen nebyl, protože české úřady neuznávaly ruské dokumenty.)

No, u nás bylo toto téma docela dlouho tabu. O věcech okolo Šury jsem se dozvídal až v pozdějším věku, a to postupně. Prababička určitě nadšená nebyla, i když věděla, že je to s pradědečkem složitý a život s ním nebude lehký.

Žárlila?

Ona paradoxně víc žárlila Šura. Když pradědu potkala, tak to bylo v úplně jiných podmínkách. Poznali se v době, kdy měl za sebou válečné hrůzy, přežil tyfovou epidemii a další drsné události v rakousko-uherské armádě i v Rusku. Potkal Šuru, nechtěl být sám, hledal spřízněnou duši. A tak se vzali.

Jaroslav Hašek se Šurou Lovovou (úplně vpravo) a přáteli v Lipnici v červnu 1922.

Foto: ČTK

Pak se s ní ale vrátil do Prahy a všechno bylo jinak. Praděda se znovu začal věnovat bohémě a kamarádům, takže ho věčně hledala po hospodách a tahala ho odtamtud. Vadilo jí taky, že se chce občas vídat s Jarmilou a se synem. Nechtěla, aby jim praděda dával peníze, když jich měli sami málo. Bála se taky, že jí ho Jarmila znovu odvede, protože to byla na rozdíl od Šury intelektuálka, která si Haška vážila. Šura ho brala spíš jako někoho, s kým může přežít. Byla sirotek, totálně odkázaná na něj.

Víte, co se stalo se Šurou po smrti vašeho pradědečka?

Znovu se vdala za nějakého doktora z Ústí nad Labem. S tím měla i dítě. On ale potom emigroval do Německa a ona zůstala sama v Ústí. Tam zemřela a má tam hrob.

Praděda byl veselá kopa jen navenek. Uvnitř měl smutnou duši poznamenanou hrůzami, které zažil

Zmínil jste, že pradědeček zažil válečné hrůzy. Říká se, že kvůli tomu trpěl i hlubokými depresemi. Ty pak léčil právě alkoholem a tvorbou…

Je to tak. Ve Švejkovi je to ostatně zaznamenáno – je tam vykreslená psychiatrická léčebna a komise soudních lékařů, kteří měli rozhodnout, jak je na tom Švejk duševně. To není náhoda. Praděda to prostředí skutečně znal, v psychiatrické léčebně sám nějakou dobu strávil. Údajně se tam dostal poté, co se pokusil skokem z mostu o sebevraždu.

S depresemi pak bojoval tak, že je utápěl v alkoholu a přetvářel do humoru a satiry. Po každé pitce měl ale hrozný kocoviny, druhý den prý vůbec nefungoval. Seděl zkroušený v rohu a trpěl. Praděda byl veselá kopa jen navenek. Byl dobrej parťák do hospody, ale uvnitř měl smutnou duši poznamenanou hrůzami, které zažil.

Podle životopisného filmu Poslední bohém byl taky altruista a dobrák, který všechno rozdal. Bylo to tak?

Bylo. Jakmile dostal nějaké peníze, začal hostit všechny vandráky v okolí. Dělal to v Praze i tady v Lipnici. Třeba zedníci, kteří mu tady měli opravit barák, s ním věčně seděli v hospodě u piva a kořalky. Kupoval jim i obědy. Takže ten barák nikdy neopravili. Někdy rozdal i to, co sám neměl. Výsledkem bylo, že když umřel, zůstaly po něm jen samé dluhy.

Ve zmíněném snímku hraje vašeho pradědu Saša Rašilov starší. Pokud by se točila moderní verze filmu, kdo by měl hrát Jaroslava Haška?

Tak to vůbec netuším. Ale měl by to být spíš nějaký citlivý a vnímavý člověk než úplný buřič a extrovert, jak si ho každý představuje.

A co dobrý voják Švejk? I o jeho novém filmovém zpracování se hodně mluví. Natočit ho chce režisér Bohdan Sláma, který prý svěří titulní roli Pavlu Liškovi. Pak se připravuje i televizní seriál Jitky Němcové, kde má být Švejkem Matěj Ruppert. Co vy na to?

Já bych byl za jakékoliv nové zpracování rád. Zjistil jsem totiž, že dnešní mládež Švejka vůbec nezná. A nejde jenom o knihu, oni často neviděli ani film. Modernější zpracování by to mohlo změnit.

Pivní tácek s podobiznou Švejka od Josefa Lady.

Foto: Profimedia.cz

Pokud jde o obsazení, tak legendárního Rudolfa Hrušínského už asi nikdo nepřekoná. Ale to nevadí. Švejka by klidně mohl hrát Pavel Liška, protože je to dobrý komik. I když po fyzické stránce by ta role víc seděla Matějovi Ruppertovi, protože toho lze daleko rychleji vykrmit, stačilo by mu pár bůčků měsíčně. (směje se)

Ale Švejk v románu nebyl vykreslený jako vypasený břicháč.

To sice nebyl, ale my jsme dost ovlivnění tím, jak ho ztvárnil Josef Lada. A ten mu břicho namaloval. Je ale pravda, že když chtějí v zahraničí vydat Švejka, tak často nepoužijí Ladovy ilustrace, protože autorská práva jsou pro ně moc drahá, ale doplní je vlastními obrázky. A třeba Ukrajinci nám jednou ukazovali knihu, ve které Švejk vypadal jako hubenej kozák s dlouhou šavlí. Fešák to byl! (směje se)

Když jsme u těch fešáků… Vím o mnoha ženách, které sice začaly Švejka číst, ale nakonec ho odložily. Nebavil je. Naopak řada mužů tu knihu zbožňuje. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Podle mě je to tím, že ženský nikdy nechodily na vojnu. Nemůžou proto pochopit ten specifický vojenský humor. Většinou ani nemají rády válku, takže na ně neudělají dojem vtipy jednoročního dobrovolníka Marka, který říká: „Lidskými a koňskými hnáty zúrodníme lán.“ Pro něžnou ženskou duši to zkrátka není. Třeba moje sestra sice Švejka přečetla, ale opravdu jenom z povinnosti. A moje máma, ta ho nečetla vůbec.

Sedíme spolu ve vaší hospodě v Lipnici nad Sázavou, kde strávil Jaroslav Hašek poslední měsíce svého života. Napsal tady i Švejka. Jak vznikl nápad, že opustíte Prahu, odstěhujete se do Lipnice a opravíte ji?

No, já jsem dlouho nevěděl, co se životem. Studoval jsem sice elektrotechniku, ale tam jsem šel vlastně jenom proto, že tam mířil i jeden můj kamarád, Zdenda. Říkal jsem si, že tam aspoň budu někoho znát. Pak jsem dělal i ČVUT, ale moc mě to nebavilo. Chtěl jsem spíš dělat muziku.

„Konečně jsem šťastný, bydlím v hospodě,“ řekl prý Jaroslav Hašek, když se přestěhoval do Lipnice nad Sázavou. Bydlel tu nad hospodou a v posledních měsících života i v domku, kde je dnes jeho památník. Hospodu nyní vede jeho pravnuk Martin.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ovšem ne komerčně, to mě taky nelákalo. Takže když se rodině naskytla možnost koupit tuhle hospodu v Lipnici, bylo jasno. Řekli jsme si doma, že se z toho pokusíme udělat literární a gastronomické centrum, kam budou jezdit nejenom Češi, ale i lidi ze zahraničí. Současně se postaráme o rodinný odkaz.

Povedlo se? Jezdí sem i lidé ze zahraničí?

Ale jo, jezdí. Ale jsou to spíš jednotlivci. Přijedou se podívat na hrob, dají si pivo v restauraci, vezmu je do muzea, udělám jim osobní prohlídku hradu.

Muzice se věnujete?

Věnuju. Nahráli jsme s kamarády jedno album, a když to jde, jezdíme i na nějaké koncerty.

Po kom máte tyto geny? Byl Jaroslav Hašek zdatný i ve zpěvu?

To nevím. Navíc já si nemyslím, že bych měl nějaký extra geny. K hudbě jsem se dostal tak, že nám táta doma hrával na kytaru. Vždycky u nás nějaká visela na zdi. Pouštěli jsme si taky gramofon – měli jsme z černého trhu desky od Beatles, Czesława Niemena nebo i rockové kapely z Maďarska Locomotiv GT.

Já sám jsem zkusil poprvé hrát na kytaru v devíti letech, postupně jsem přidal i další nástroje. První koncert, který jsem odehrál, byl v pražské Restauraci Na Slamníku. Jeden bubeník se už v jedenáct opil tak, že odpadl, takže tam najednou neměli nikoho, kdo by hrál na bicí. Tak jsem tam vběhnul a odehrál svoje první veřejné blues. Bylo mi patnáct.

Nikdy jste neuvažoval o tom, že byste se hudbou živil?

Ani ne. Je fakt, že spousta mých kamarádů se sice hudbou živí, třeba bubeník Miloš Dvořáček. Spousta lidí mi taky říká, že bych se tím živit mohl. Ale já se radši držím hospody a hudbu mám spíš jako koníčka.

Jako jeden z mála v zemi si můžu dát beztrestně pivo v hospodě, a ještě ke všemu bez roušky

I teď během pandemie, když jsou hospody zavřené?

I teď. Na nás ta pandemie zas tak moc nedolehla, protože naše hospoda vždycky fungovala hlavně sezonně, během letních prázdnin a pak o víkendech.

Takže koronavirovou krizi zvládáte dobře?

Skvěle. Jako jeden z mála lidí v republice si můžu dát beztrestně v hospodě čepovaný pivo a ještě ke všemu bez roušky. (směje se)

Jak by vůbec váš pradědeček glosoval současnou světovou pandemii? Co myslíte?

Určitě by si z toho udělal srandu. Asi by použil podobnou větu, jakou se Švejk loučil se sapérem Vodičkou: „Až bude po vojně, najdeš mě každej večer od šesti večer u Kalicha.“ Teď by možná řekl: „Po pandemii mě najdeš v šest večer u Kalicha.“

Švejk už byl přeložen do 58 jazyků, a Hašek byl dokonce jednou z nejprestižnějších knihoven světa New York Public Library zařazen mezi 150 nejdůležitějších spisovatelů 20. století. Co je na Švejkovi i po sto letech tak atraktivní?

Je to asi nesmrtelností těch jeho postav. Charaktery, jaké v románu popisuje, najdeme mezi lidmi i dnes. Všechny ty šplhouny, bonzáky i pohodáře. To se nemění.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků