Hlavní obsah
Daniel Stach Foto: archiv Daniela Stacha

Daniel Stach: Musel jsem se naučit mlčet

Zasvěcené otázky pokládá předním českým i světovým vědcům a působí při tom, že ho to hodně baví. Popularita moderátora Daniela Stacha (33) vzrostla v době covidové pandemie, kdy z obrazovky České televize dennodenně informoval o vývoji situace. Jeho kvalit si všimla Učená společnost České republiky, která mu udělila medaili za zásluhy o rozvoj vědy.

Daniel Stach Foto: archiv Daniela Stacha
Daniel Stach: Musel jsem se naučit mlčet

Na naše setkání jste dorazil s malým zpožděním. Trochu mě to překvapilo, máte image vzorného muže...

Moc mě to mrzí! Strašně dlouho se mi nic takového nestalo. Dělal jsem si jako vždycky rezervu, ale pak mi do toho spadla jedna aktuální věc, kterou jsem musel vyřešit. Tím jsem ztratil čtyři minuty.

Přiznávám, že jsem šla na dnešní rozhovor s trémou. Cítíte ji někdy před důležitými rozhovory taky?

Minimálně dvakrát se mi to stalo. Poprvé před vysíláním prvního dílu pořadu Hyde Park Civilizace v roce 2012. A podruhé, když jsme vysílali díl o češtině. Jsem totiž gramatický ignorant. Dokážu napsat „v Izraeli“ po l tvrdé y, a vůbec mi to nepřijde zvláštní. Dvojku z češtiny jsem měl už ve třetí třídě.

Vždycky bych se mohl připravit ještě líp, přečíst o tématu ještě něco dalšího. Musím si ale určit hranici.

Obvykle na vysílání nechodím s nervozitou, ale s příjemným očekáváním. K hostům cítím respekt. Vím, že jsou daleko chytřejší, než kdy budu já. Ve svých oborech dokázali věci, ke kterým se ani nepřiblížím. Ale to neznamená, že z toho budu nervózní. Naopak se těším, že se dozvím zajímavé věci a že je zprostředkujeme divákům. V drtivé většině případů je to pro mě příjemně strávený čas.

Máte někdy pocit, že jste se mohl na téma rozhovoru připravit lépe?

Vždycky! Vždycky bych se mohl připravit ještě líp, přečíst o tématu ještě něco dalšího. Musím si ale určit hranici, kam ještě zajít, a kam už ne. Vysíláme pro širokou veřejnost, ne pro vědce. Musíme být fakticky přesní, věcní, zároveň lidem předat zajímavé informace srozumitelnou formou. Chceme, aby to diváky bavilo. Protože pokud vás něco nebaví, nezapamatujete si to a příště se možná ani nebudete dívat.

Vzpomenete si na nějaký rozhovor, který byl pro vás obzvlášť těžký?

Paradoxně k těm pro mě nejnáročnějším patřil jeden krátký rozhovor o vodním slalomu, kterému se sám už dvacet let věnuju, dělal jsem ho i závodně. Tím pádem do něj hodně vidím a v tu chvíli je pro mě těžké udělat krok zpátky, získat pohled nezatížený dlouholetou zkušeností.

Když jste v České televizi začínal moderovat vědecký pořad Hyde Park Civilizace, bylo vám pouhých čtyřiadvacet let. Neměl jste z takové výzvy obavy?

Nejdřív jsem tu nabídku odmítnul. Říkal jsem si, že by to měl dělat někdo starší, kdo má víc odžito. Obával jsem se, že mi lidi nebudou věřit, že si řeknou - co nám tenhle mladej kluk bude vyprávět o vědeckých tématech? Dramaturgyně Gábi Cihlářová ale věřila, že to půjde. Natočili jsme pilotní díly, koukli na ně a vyhodnotili, že je na čem pracovat. A že máme zároveň na čem stavět.

Jaký jste měl ze svého výkonu pocit, když jste se v těch pilotních dílech poprvé viděl?

Já mám špatnej pocit i dneska! (směje se) Hrozně nerad se na sebe dívám nebo se poslouchám. Mám to už od dob, kdy jsem pracoval v Českém rozhlasu. Jenže mít zpětnou vazbu je nutné. Proto se poslouchám třeba při běhání. Když se slyším bez obrazu, a ještě při tom dělám něco dalšího, jsem v podobné situaci jako divák, který má puštěnou televizi.

V pořadu Hyde Park Civilizace přivítal i dalajlamu. Mluvili spolu o Václavu Havlovi.

Foto: archiv České televize

Většina lidí nesedí a nehltá pozorně každé slovo. Spíš si při sledování dojdete pro něco k pití, k jídlu, možná si něco říkáte s dětmi, proběhne tam kocour nebo pes, který chce podrbat za ušima. Prostě takový normální provoz, při kterém s vysíláním chvílemi ztrácíte kontakt, a přesto byste se v něm neměli ztratit. Když běžím, poslouchám a něčemu naprosto přesně nerozumím, vím, že jsem to udělal špatně.

Další metoda, a ta je ještě víc creepy (anglicky děsivá), je dívat se na sebe bez zvuku, sledovat jen tu neverbální komunikaci. To, jak zapůsobíme gesty a výrazem ve tváři, má velký vliv. Jsem rád, když mi zpětnou vazbu dávají i kolegové.

Co vám říkají?

Ze začátku mi Gábi psala v bodech šest až osm stran poznámek po stopáži - třeba že jsem se v první minutě a třetí sekundě natočil moc zády ke kameře nebo vstoupil hostovi do řeči. Byla to konstruktivní kritika, která vás posouvá dopředu.

Dnes už to tak podrobně neděláme, ale občas mi kolegové řeknou, že jsem mluvil příliš rychle, byl u toho až moc nadšený nebo jsem nějakou otázku položil zbytečně složitě. Lidi v týmu mají držet pohromadě a být ochotní a schopní si říct, co se povedlo a co ne.

Činilo vám něco obzvlášť velké potíže?

Většina větších chyb, které člověk dělá, dělá opakovaně. Jeden z mých hlavních problémů byl, že jsem nedokázal mlčet. Když si dnes pustím některý z úvodních dílů Hyde Parku Civilizace, trhá mi uši, že host domluví a já hned za půl sekundy reaguji, místo abych jeho slova nechal vyznít. Jeden z mých úkolů na začátku moderování byl naučit se mlčet.

Informací je hodně, z různých studií mnohdy vyplývají odlišné závěry, patrné to bylo právě v otázkách kolem covidu. Jak se s tím vyrovnáváte?

Jde o to vědět, o co a o koho se opřít. V nejširším mediálním prostoru to může vypadat, že v otázce nějakého vědeckého problému stojí jedna skupina proti druhé skupině. Ale pokud se na to podíváte detailněji, zjistíte, že je to třeba devadesát pět procent proti pěti procentům. Je potřeba nastavit si pravidla, jaké informace považovat za relevantní.

V oblasti informování o covidu jsme si tato pravidla v redakci nastavili už na jaře 2020. Řekli jsme si, jaké studie budeme brát v potaz - co všechno musí splňovat, abychom je zařadili do vysílání. Pokud se stalo, že jsme informovali o studii, která zatím neprošla vědeckou oponenturou, upozornili jsme na to.

Novináři musí umět najít relevantní zdroje. Jestliže se ukáže, že někdo relevantním zdrojem není, přestože má tři tituly za jménem i před jménem, musíme tak k němu přistupovat.

Co se týká práce s čísly, určili jsme si, že nebudeme pracovat s jednodenními výkyvy například v počtech nakažených. Stanovili jsme si, že o nějakém trendu se můžeme začít bavit nejdříve po třech dnech.

Stal jste se hlavní tváří České televize v oblasti informování o covidu, vaše popularita v posledním roce a půl stoupla. Těší vás to?

Není to pro mě úplně komfortní. Nemine den, kdy by mě někdo nepoznal, nezastavil. Často se stane, že jedu v metru a cítím, jak se poblíž někdo odhodlává mě pozdravit nebo se na něco zeptat. Nakonec to třeba udělá v okamžiku, kdy vystupuje, v otevřených dveřích. Několikrát už jsem v takové situaci vystoupil, popovídal si, počkal na další metro a jel domů. Kdyby se ten člověk zeptal o stanici nebo dvě dřív, byl bych radši.

Nechci ale, aby to vyznělo tak, že když mě někdo zastaví v metru a bude si chtít popovídat, tak na něj budu nepříjemný, to vůbec ne. Jenom kdybych mohl poprosit, tak raději dřív než při tom vystupování.

Lidi bývají milí. Někdy jsou ale situace, kdy bych byl radši nepoznán.

Například?

Chci mít dál oddělený rodinný a pracovní svět, svoje soukromí. S manželkou třeba chodíme po horách. Jdete v průsmyku, dva a půl tisíce metrů nad mořem, je tam úzká cesta, po níž může projít jenom jeden člověk, zespoda přichází paní a řekne - tak pojďte, pane Stach.

„Vodní slalom vám nedovolí mít nos nahoru,“ říká o sportu, jemuž se věnoval závodně.

Foto: archiv Daniela Stacha

Nebo kolem sebe slyším takové to - je to on, není to on? To mi není moc příjemné. Jsem radši, když ten člověk přijde a řekne - dobrý den, jsem Jan Novák, sleduju vás v televizi a zajímalo by mě tohle.

Mám rád svoji práci, vidím v ní smysl. To, že mě lidé poznávají, k ní patří. Kdybych si ale mohl vybrat, že budu dělat to, co dělám, ale nikdo mě nebude poznávat, tak bych si to vybral. Snažím se odpovídat i na maily, kterých chodí opravdu hodně, mám jich teď ve schránce asi tisíc. V neděli si na to sednu.

V neděli? Máte nějaký čas vyhrazený jen pro odpočinek?

Typicky to bývá právě neděle (směje se), ale teď mám trochu skluz. Moc si vážím toho, když si lidi udělají čas a vloží energii do toho, že mi napíšou. To je od nich hezké. V průběhu týdne, kdy řeším aktuální věci, nemívám čas jim odpovědět. Dělám to poctivě, žádné kopírované odpovědi, které bych posílal všem. Nějaký čas to pak zabere, minimálně dvě minuty na jeden mail.

Za první tři měsíce pandemie jsem měl jen tři celé dny volna. Teď jsem obvykle na šesti pracovních dnech v týdnu, jsem rád, že se mi to tak podařilo nastavit, v zimní a jarní pandemické vlně to nešlo. Ale rozhodně si nechci stěžovat. V době pandemie mělo hodně lidí daleko těžší práci než já, psychicky i fyzicky náročnější. A pak jsou tu lidi, kteří pracovat nemohli.

Jak odpočíváte, když volno konečně máte?

Jednou za rok se s manželkou snažíme odjet pryč, vypnout aspoň na čtrnáct dní. Telefon klidně někam schovám, nesleduju zpravodajství. Stejně se během dovolené dost často pohybujeme na místech mimo signál, tím je to vyřešené. (směje se)

Taky mi hodně pomáhá sport. S kamarádama si jdu zapádlovat, to mě pořád drží. Vodní slalom je úžasný, připraví vás do života. Můžete si něco naplánovat, ale voda se mění a vy na to musíte rychle reagovat. Nedovolí vám mít nos nahoru. Pokud ho máte, brzo vám ho spláchne. Zároveň je to sport, při němž potkáte lidi z nejrůznějších sfér, žádná sociální bublina. Jsem mezi nima rád.

K tomu chodím běhat. Dneska, abych to stíhal časově, poběžím domů z práce.

Takže se v redakci převléknete do běžeckého a místo cesty metrem domů poběžíte?

Přesně tak. Nemám to ani patnáct kilometrů, běžím si na pohodu, aby si odpočinulo tělo i hlava. Předevčírem jsem myslel, že poběžím domů brzo, ale vyběhl jsem až ve tři čtvrtě na devět. Nijak mi to nevadí. Když je tma, může si člověk pomoct čelovkou.

Při běhání si v duchu projdu dnešní den. Zamyslím se, co jsem udělal, co jsem mohl udělat lépe a na co si mám dát příště pozor. Vyhodnocuju si i situace, kdy jsem na někoho zareagoval jinak, než jsem měl. Člověk třeba nevědomky řekne něco, co se ukáže být pro druhého člověka citlivé. Takové věci se můžou stát, ale je potřeba to pak napravit. Netvrdím ale, že při takovém denním bilancování přijdu na všechno, to vůbec ne...

Pojďme ještě na chvíli k vaší práci. Děláte rozhovory i se špičkovými světovými vědci, držiteli Nobelovy ceny. Jak se chovají, když neběží kamera?

Ti nejlepší jsou úplně v pohodě. Bývají nejen velmi chytří, ale i lidští a sympatičtí, dá se s nimi mluvit úplně o všem.

Kdo vás nejvíc zaujal?

Je těžké vypíchnout jedno jméno, každý je zajímavý něčím jiným. Z toho velmi lidského pohledu třeba Paul Nurse, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a bývalý šéf britské Královské společnosti. Před natáčením jsem se ho zeptal, jestli ho mám oslovovat pane profesore, nebo sire Paule, má totiž rytířský titul. On si tak založil ruce a říká - hm, a nemohl byste mi říkat prostě Paule? (směje se)

„Vodní slalom je úžasný, připraví vás do života. Můžete si něco naplánovat, ale voda se mění a vy na to musíte rychle reagovat,“ říká Daniel.

Foto: Milan Malíček, Právo

Podobně to proběhlo s dalším držitelem Nobelovy ceny, Kipem Thornem. Říkal - hele, profesor byl můj táta, nemůžete mi říkat prostě Kipe? Špičkoví vědci bývají hrozně milí. Pravda je, že je těžké se k nim dostat. Mají hodně práce a pak také tým lidí, kteří je chrání, aby nebyli zahlcení. Ale když už se s nimi bavíte, je to moc příjemné.

Snažíte se své hosty před natáčením uvolnit?

Tady záleží na typu člověka, každý host vyžaduje něco jiného a jednou z mých rolí je správně jeho potřeby odhadnout, aby byla atmosféra taková, jakou chceme mít. Někdo potřebuje vtípek sem, vtípek tam, další spíš technokraticky vysvětlit, co přesně se bude v kterou chvíli dít.

Úspěchy ve výzkumu vesmíru ukazují na naše možnosti a schopnosti, na celkový vědecký potenciál lidstva.

Která z vědeckých oblastí je vám obzvlášť blízká?

Nedokážu vybrat jednu. V každém oboru, i když by mi třeba nebyl tak blízký, dokážu najít něco zajímavého. Dost často jsem tím sám překvapený.

Co vesmír? Astronomové po vás dokonce pojmenovali planetku...

Ano, toho si velmi vážím. Vesmír je úžasný. Posouvá hranici technologií, jeho výzkum je ukázkou lidské zvídavosti a touhy objevovat. Úspěchy ve výzkumu vesmíru ukazují na naše možnosti a schopnosti, na celkový vědecký potenciál lidstva.

Věda otevírá a přeměňuje svět. Není nic, co by s ní nebylo spojené. Musíme ale neustále vymýšlet, jak se posunout dopředu. A zároveň zůstat pokorní. Pokud měl někdo donedávna pocit, že je člověk pánem tvorstva, dal mu poslední rok najevo, že jsme jen kouskem přírody. Nejsme nad ní, jsme jen její součástí, nic víc, nic míň.

Představujete si někdy, jak bude svět díky vědeckému pokroku vypadat za dvacet třicet let?

To neumím odhadnout. Jsou oblasti, které sleduji s nadšením, a pak taky ty, které sleduji s obavami. Třeba metody editace genů nebo problém antibiotické rezistence sleduji s obavami, podobně vývoj změn klimatu a hrozící nedostupnost vody. Když válčíte kvůli myšlence, je to zlé. Ale když válčíte, protože vaše dítě nemá co pít a možná vám kvůli tomu umře v náručí, je to ještě o něčem úplně jiném. Přál bych si, abychom v této oblasti mysleli víc na budoucnost a v souladu s tím pracovali.

Když chceme, dokážeme hodně. Podívejte se, čeho jsme v poslední době dosáhli ve vývoji vakcín proti covidu. Jak rychle bylo k dispozici co možná nejlepší řešení situace. Kdybychom podobným způsobem investovali energii a prostředky do další oblasti, mohli bychom se obrovsky posunout.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků