Třídu Pansodan, kterou postavili Britové a které se kdysi říkalo Phayre Street, zdobí četné koloniální stavby a umělecké galerie. Je typickým příkladem paradoxu města s anarchickým růstem, kde počet obyvatel od roku 1983 vzrostl tak, že již dosahuje více než sedmi milionů. Tomuto rozvoji však neodpovídá infrastruktura včetně služeb.

„Je to ulice knih, spisovatelů a básníků,“ říká nadšeně majitel galerie Aun Sou Min, kterého cituje agentura AFP.

Nalézáme zde knihkupce, kteří vystavují své knihy skoro až na chodníku, ale také jednoho z mála veřejných písařů, kteří se v Rangúnu vyskytují. Tato profese pozvolna vymírá s tím, jak roste počet internetových kaváren a jak do kanceláří i domovů přicházejí počítače.

Aun Min je veřejným písařem.

Aun Min je veřejným písařem.

FOTO: Profimedia.cz

Aun Min se naučil psát na stroji v armádě. Když v roce 1980 odešel do důchodu, začal pracovat na třídě Pansodan nedaleko nejvyššího soudu a specializoval se na právnické texty.

Psací stroje se ještě před několika lety používaly na soudech a na ministerstvech. Země zůstávala po desetiletí odříznutá od světa vojenskou juntou, která dnes postupuje moc vládě nositelky Nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij.

Kromě stánků knihkupců a veřejného písaře je „třída knih“ prozaicky také „úřadovnou“ malé armády instalatérů, kteří čekají na chodnících. Lidé je v Rangúnu potřebují často, zejména v období monzunů, kdy v této bývalé anglické koloniální metropoli déšť ucpe kanalizační síť, která je stará několik desítek let.

„Dokud budou záchody, budeme mít také práci,“ usmívá se osmapadesátiletý instalatér Min Aun.

Instalatéři jsou v Rangúnu potřeba často.

Instalatéři jsou v Rangúnu potřeba často.

FOTO: Profimedia.cz

Služby nabízejí také čističi uší. Ženy dělají na chodníku za několik kyatů manikúru a pedikúru, při níž zákazník sedí na jakémsi primitivním taburetu.

„Neměla jsem peníze, abych si koupila nějaký obchod, a tak dělám tohle, abych si vydělala na živobytí,“ říká Kchin Oum Myn, která zákazníkům ošetřuje nehty nebo jim čistí uši.

Od roku 2011 a rozpuštění junty se však mnoho pouličních profesí stalo obětí reforem. Postupné zlepšování stavu elektrické sítě vedlo k nárůstu počtu ledniček v domácnostech, což způsobilo úpadek profese prodavačů ledu. Avšak prodejci vody zůstávají, neboť systém zásobování pitnou vodou pochází z koloniální doby.