Hřebíky, které Mulyadi spolkl, jsou skutečně kovové, jak se o tom na vlastní oči přesvědčil redaktor AFP, který sledoval cvičnou seanci ve městě Bandung na západě indonéského ostrova Jáva.

Další muži si zasazují rány pěstí, šavlí, mačetou či nožem a pálí se v ohni. Adepti debusu trvají na tom, že je před těžkými zraněními chrání ruka boží.

„Debus, to je skutečnost, s pravou krví a pravými mačetami. Není v tom žádný podvod,“ prohlašuje Mulyadi.

Nechce však vysvětlit, jak se jeho tělo zbavuje spolknutých hřebíků, aniž by mu poškrábaly žaludek. „Je to tajemství,“ říká mladý muž. „Mohou vyjít za několik dní nebo zůstat uvnitř, podle toho, jakou mám náladu,“ usmívá se.

Tradice sahá do 16. století

Tradice debusu se objevila v 16. století za vlády prvního bantenského sultána na samém západní okraji Jávy. Sultán podporoval tuto praxi spojenou s koncepcí nepřemožitelnosti, aby stmelil opozici proti nizozemským kolonizátorům a aby podpořil šíření islámu. O vztahu mezi debusem a náboženstvím se v Indonésii, nejlidnatější muslimské zemi na světě, stále diskutuje.

Jeden čas byl debus oblíbený při svatbách a dalších oslavách včetně obřízek. Tato tradice vychází z bojových umění a je doprovázena modlitbami, které mají uchránit před zraněními.

Chrání je prý neviditelná energie

Učitel debusu Arif Afandi to předvádí divákům. Zasadí ránu mačetou do ruky jednoho z bojovníků. Začíná téci krev. Arif odříkává modlitbu a stírá krev svého kolegy, jenž vypadá, že byl jen lehce zraněn.

„Když odříkáváme modlitby, naše tělo je obdařeno neviditelnou energií, která nás chrání,“ říká Afandi před diváky v Bandungu, 150 kilometrů jihovýchodně od metropole Jakarty.

Adepti debusu trvají na tom, že je před těžkými zraněními chrání ruka boží.

Adepti debusu trvají na tom, že je před těžkými zraněními chrání ruka boží.

FOTO: Profimedia.cz

Adept debusu spouští vrtačku na úrovni žaludku. Mezi diváky to vře. Ukápne jen trochu krve, což je pro diváky záhada.

„Mám husí kůži, když se na to dívám,“ svěřuje se sedmatřicetiletý Rohana Rosdiani. „Jedí hřebíky a prorážejí si žaludek. Dovedu si představit bolest jen při mírném poranění, ale tohle...“

Mnoho aktérů již bylo vážně zraněno

Místní úřady se snaží oživit zájem o umění, které směřuje k zániku. Loni se na soutěži debusu v Bandungu sešlo rekordních více než 5000 amatérů.

Muslimští kazatelé jsou však proti této tradici, kterou islám zakazuje, protože je podle nich spojena s okultními vědami. V Indonésii jsou sice černá magie a léčba modlitbami zakázány, ale na souostroví jsou běžné a mnozí Indonésané jsou pověrčiví.

Tyto praktiky jsou nebezpečné a adepti debusu byli již v minulosti vážně zraněni. Někteří byli hospitalizováni, když si umyli ruce v kyselině na radu jednoho učitele debusu, který jim tvrdil, že se tak stanou neporazitelnými.

„Skutečná nepřemožitelnost vyžaduje bezmeznou víru v boží moc,“ tvrdí Arif. Debus je velmi propleten s náboženstvím a někteří první misionáři tohoto umění byli rovněž kazateli, říká.

„Čím je víra v boha větší, tím je energie silnější. Tato energie se však obrátí vniveč, jestliže adept zaváhá,“ dodává.