Původně s Regem bydlela v malém domku i jeho manželka se třemi dětmi: po čase se dobrodruhova rodina rozhodla vrátit se na pevninu. Zatímco dříve musel v jednom z největších měst naší planety každodenně čelit rozzlobeným, na sebe se mačkajícím davům, dnes chytá do rukou chutné ryby, aby si připravil snídani, většinu času tráví lenošením v houpací síti na pláži a nikdy neví, jaký je den – kalendář jednoduše k životu nepotřebuje.

Na ostrově se nevyskytují ani žádná zvířata. Jediného společníka, pitbula jménem Marujo, odeslal před třemi lety zpátky na pevninu. „Cítil se tady příliš osamělý. Často naříkal, takže jsem nechtěl, aby se trápil,“ vysvětluje Rego.

Správce ostrova připouští, že jediný oděv, který vlastní, jsou černé koupací šortky. Jeho chatka, pocházející z časů, kdy zuřila druhá světová válka, se nachází na nápadném skalisku a je obrácena směrem k moři. Chrání ji větve stromů a nemá podlahu, takže správci křupe pod botami písek. Největším Regovým luxusem zůstává dvoulůžko kryté moskytiérou.

Starý mobil se pořád hodí

Vstává každý den ráno v pět hodin, aby se potápěl v moři a chytal čerstvé ryby. „To víte, na ostrově není žádný řezník,“ směje se. Totéž se opakuje před obědem a večeří: úlovek pak zkušeně griluje na dřevěném uhlí. K dispozici má dvě lodě: menší dřevěnou na rybolov a větší kovovou, když se potřebuje dostat na pevninu.

„Nemohu tu ale nic pěstovat: zdejší půda není úrodná. Na ostrově nerostou žádné stromy, které by plodily ovoce,“ vysvětluje.

Mnoho lidí hledá celý život štěstí a nikdy se ho nedopátrá. Ačkoliv nikdy za svou péči o překrásný ostrov nedostal ani haléř, novodobý Robinson Crusoe prohlašuje, že má nejlepší práci na světě. „Úplně mne vytočí, jenom když začnu uvažovat, že bych měl ostrov opustit, byť na jediný den,“ zdůrazňuje.

„Už vím, že jsem našel sám sebe. Kdysi jsem byl jako všichni ostatní. Honil jsem se, abych co nejvíc vydělal a mohl si koupit, co chci. Ale když jste na místě, jako je Ilha dos Gatos, peníze nemají vůbec žádnou cenu. A kdybychom byli na ostrově dva, už by nás tady bylo moc.“

Odhání lidi kopím

Proto správce každého, kdo by chtěl u ostrova přistát, odhání máváním kopím. Na ostrůvek proto přijíždí čas od času, obvykle na víkend, jen jeho rodina. Dlouhovlasý Rego má i starý mobil, s nímž hovoří s manželkou. Někdy se jí ozval třeba až po dvaceti dnech. „Nikdy jsem ale s nimi neztratil kontakt,“ zdůrazňuje ostrovan.

Malý naftový generátor mu umožňuje nabíjet mobil. Další kontakt s okolním světem mu zprostředkovává prskající radiopřijímač na baterie.

„Že žiji sám, ještě neznamená, že nevím, co se děje ve světě. Pravidelně poslouchám zprávy. Právě to, co se děje ve světě, mne utvrzuje v přesvědčení, že se nikdy nevrátím zpátky,“ říká.

Protože se Rego vždycky zajímal o způsob života šetrný k přírodě, pracoval jako prodavač v obchodě s biopotravinami a přírodními produkty v Sao Paulu, největším městě Jižní Ameriky, kde žije víc obyvatel než v České republice. „Ačkoliv mi nebylo ani třicet, trpěl jsem vleklými zdravotními problémy, vyvolanými znečištěním ovzduší a vodních zdrojů, a neustálým stresem. Dnes už na roky v Sao Paulu nechci ani vzpomínat.“ Jednoho dne mu jistý dodavatel řekl o ostrově. Rego se dvakrát nerozmýšlel.

Žije ve svém ráji

Ilha dos Gatos, jeden ze sedmi ostrůvků u pobřeží blízko města Sao Sebastiao, asi 200 kilometrů od Sao Paula, se může pochlubit zajímavou historií. Své jméno, Ostrov koček, dostal podle desítek koček, které sem byly převezeny, aby omezily počet krys. Ještě předtím, než podlehly neznámé nákaze, dosáhla početnost koček na ostrově pět tisíc jedinců.

Na konci 50. let 20. století daroval brazilský prezident Getulio Vargas ostrov americkému miliardáři Nelsonu Rockefellerovi, který se později stal americkým viceprezidentem. Ten ho vzápětí dal bratranci Richardu Aldrichtovi, který sháněl místo, kam by se mohl ukrýt před blížící se atomovou válkou, kterou očekával. Proto údajně vydal velkou sumu na stavbu velkého obytného domu, navrženého architektem Julianem Penrosem.

Aldrich přestal na ostrov zajíždět v roce 1965, kdy se tu při jedné z návštěv utopil Penrose. Chvíli nato zahynul i správce ostrova: ze skaliska ho smetla velká vlna. Miliardářská rodina poté ostrov brazilské vládě vrátila.

Jednopatrová Penrosova stavba se mezitím proměnila v hromadu trosek, zarostlou bujnou vegetací. Ochránci přírody se báli, že pokud nebude na ostrově trvale žít správce, připadne Ilha dos Gatos opět soukromému vlastníku. A tak sem v roce 1982 dorazil saopaulský prodavač organického čaje.

„Nikdy jsem na nic nečekal, nikdy jsem neměl hlad, nikdy jsem se necítil osamělý,“ shrnuje Rego. „Od doby, co jsem na ostrově, jsem nebyl nemocný a nikdy mě ani trošku nebolela hlava. Jsem ve svém ráji,“ uzavírá dobrovolný trosečník.