Podle Beckera během obtížné cesty se trabi porouchal jen jednou a v pohodě dorazil do cíle. „V cíli jsem se cítil jako kamarád Felix Loch, když vyhrál zlato. Ani já jsem to neměl snadné, a navíc mne cesta do Soči až tolik nestála,“ svěřil se. Měl na mysli německého sáňkaře Locha, který 9. února získal zlatou medaili.

Ostatně ani Beckera nelze označit za tuctového člověka. Dlouhou dobu se živil jako varhaník. „Koncertoval jsem před Michailem Gorbačovem, Henry Kissingerem i Jimmy Carterem,“ vzpomíná. „Dostal jsem se i do Guinnessovy knihy rekordů jako nejdéle nepřetržitě hrající varhaník na světě.“

V západní Evropě přezdívali trabantu pro malé rozměry motorová svíčka se střechou, v bývalém Československu byl znám jako pryskyřník pádivý, plastická trhavina nebo bakelitová formule. Přesto na oblíbené vozítko čekali občané bývalé NDR často i deset let. O trabantu se vyprávěla celá řada vtipů, narážejících zejména na jeho pomalost a karoserii z umělé hmoty. V době, kdy dálnice v USA brázdily obrovské automobilové křižníky, musel Američanům připadat jako angličák.

Trabantem východoněmečtí technici a vývojáři odpověděli na úspěch vozidla západoněmecké firmy Volkswagen, dobře známého „brouka“. V letech 1957 – 1991 vyrobila automobilka v saském Zwickau přes tři milióny trabantů. Východoněmeckými ulicemi se proháněly nejvyšší rychlostí 100 km/hod a zanechávaly po sobě charakteristickou vůni oleje a benzínu. V posledním dvacetiletí se trabant stal v Německu kultem a četné cestovní kanceláře nabízejí projížďky po východoněmeckých městech právě v něm.

Do Číny nesměl

Becker nepodnikl obdobnou cestu trabantem poprvé. Už s ním absolvoval část legendárního automobilového závodu Paříž – Dakar a zamířil s ním i na mistrovství světa v kopané v roce 2010 v Jihoafrické republice. Třikrát projel i Spojenými státy. „V Hollywoodu najdete stovky rolls-royců, ale trabant tam byl jen jeden,“ vzpomíná.

Jeho pomalovaný vůz jste mohli potkat pod pěti olympijskými kruhy v Barceloně, Atlantě, Salt Lake City, Nagoji, Aténách i ve Vancouveru. Před šesti lety se pokusil dojet v trabantu do Pekingu a shlédnout letní olympijské hry. Čínské úřady mu ale zabránily vstoupit do země, takže se musel vrátit zpátky již z Mongolska.

„Před pádem berlínské zdi na podzim roku 1989 jsme s rodinou každoročně s trabantem vyráželi do černomořských letovisek v Bulharsku. Jen pokračuji v naší tradici. Přiznám se, že rád budím se svým trabim na silnici pozornost,“ vysvětluje Becker.

„Mám rád přátelskou atmosféru, která v Soči panuje. Lidé oceňují náš výkon, o autíčko se zajímá skutečně hodně lidí, nejen novináři. Když mne zastavili ruští výsadkáři, zatrnulo ve mně. Chtěli si nás jen vyfotografovat, aby se mohli pochlubit příbuzným a známým. Rád všem vysvětluji historii kultovního auta,“ říká s pýchou v hlase nadšenec.

Více tmy, méně dobrých silnic

Samotná cesta z Berlína byla dobrodružstvím. Becker nejel maximální rychlostí, protože mu v tom bránilo špatné počasí. „Jako kluk jsem hltal povídky Jacka Londona o drsných mužích na americkém severu, kteří čelili sněhovým bouřím a dalším přírodním pohromám. Sněhová vánice začala v Polsku, občas jsem špatně odbočil. Jindy byla kolem nás tak krásná příroda, že jsem se rozhodl proti plánu zastavit. Abych dodržel časový rozpis, jel jsem v noci. Na Ukrajině bylo víc a víc tmy, ulice horší, do toho vánice a nikde žádný hotel,“ vzpomíná Becker. „Ale přežil jsem to.“

Becker se vydá se svými spolupracovníky ze Soči zpět do Berlína na konci tohoto týdne. Zatím v samotném městě, kde probíhají halové sporty jako lední hokej, curling nebo krasobruslení, dosahuje teplota vzduchu hodnot pro zimní olympiádu zcela nebývalých. V pobřežních oblastech naměřili 20 stupňů Celsia. S takovým teplem na tři tisíce kilometrů dlouhé cestě do Halle ale německý obdivovatel trabantů raději nepočítá.