RECENZE: Hezký, milý, jen trochu nudný film Víno nás spojuje

Podobných příkladů by bylo nepočítaně, ale právě Croweovu Maxovi z Dobrého ročníku je Jean, hrdina francouzského filmu Víno nás spojuje, nejpodobnější. Ani on neplánoval návrat do rodného Burgundska k pěstování vína. A také on pochopil, že s kořeny je to těžké. Přetrhat je může být zdánlivě snadné, ale konkrétní životní situace člověku odhalí jejich pevnost.

Jean z otcovy vinice doslova utekl. Před stále stejnou prací, před nudou a snad nejvíc před otcem, který věděl vždycky všechno nejlépe. Na deset let zmizel tak důkladně, že ani na matčin pohřeb nepřijel.

Teprve když dostal zprávu, že i otec umírá, vrátil se ke své milované, ve vinohradnictví talentované sestře a k mladšímu bratrovi. A také k otcovu smrtelnému loži s nadějí, že si snad řeknou věci, které mezi nimi zůstaly utajeny.

Český název Víno nás spojuje (francouzsky Co nás spojuje) vyjadřuje všechno, co ve filmu uvidíme. Jednak značně podrobný popis pěstování vína a péče o révu ve všech ročních obdobích. Dále mnohá tajemství správných ochutnávek. A pronikneme do rodinných propletenců, lásek partnerských i rodičovsko-synovských, i do řádky nedorozumění, která se během onoho vinného roku rozpletou a projasní.

Scenárista a režisér Cédric Klapisch zaujal už před časem i české diváky filmem Erasmus a spol., který se hrál s úspěchem na karlovarském festivalu a pak v distribuci. Ve snímku Víno nás spojuje využívá umně krás francouzských vinic i lahodné chuti vína, aby maloval příjemné obrazy jara, léta, podzimu i zimy, pěstování i sklizně, lisování šťavnatých plodů i ochutnávání lahodného moku.

Stejně vlídně vykresluje i rodinné vztahy. Jakkoli jde o docela silná dramata, vše plyne zvolna jako čas na vinici. Jen v nejvypjatějších chvílích, jako je přesný okamžik začátku sklizně, to i mezi sourozenci a dalšími jim blízkými lidmi zajiskří.

A právě ono pozvolné plynutí jde sice v logice spojení s vínem, ale současně je kamenem úrazu. Film je milý, ve vykreslení rodinných vztahů poctivý, ale bez nadsázky či humoru, který zdobil především Bokovku. Bohužel je také značně předvídatelný. Už díky názvu nikoho v kině ani nenapadne, že by sourozenci se zděděnými vinicemi naložili jinak, než jak se i stane. A to je v kombinaci s nevzrušivým tempem hezké, ale časem poněkud nudné.

Nejlepší herecký výkon podává Ana Girardotová v roli Jeanovy sestry Juliette, která je zároveň nejlépe napsanou postavou. Je to mladá žena, oddaná rodné vinici, která je pro ni láskou, za kterou platí nesmírnou dřinou i životními zkouškami, v nichž obstát není vůbec snadné. Zároveň je to žena citlivá vůči potřebám svých sourozenců, postava, jíž nejvíc věříme titulní slogan. Také Pio Marmai jako Jean a Francois Civil v roli nejmladšího bratra Jerémyho hrají dobře, ale Girardotové sílu přece jen nemají napsanou ve scénáři.

Víno nás spojuje je typickým příkladem filmu na nedělní podvečer, trošku unavený podzimním sluncem, které zahřeje, ale nerozpálí.