Hlavní obsah
Sonya to nemá ve filmu Óda na nicotu s lichvářem jednoduché. Foto: KVIFF

S mrtvolou v posteli. Ve Varech uvedou také filipínský snímek o samotě

Na filmech je úžasné i to, že se s nimi podíváte do prostředí, kam byste se normálně nedostali. Třeba do pohřebního ústavu na Filipínách. Právě jeden takový vede ve snímku Dwein Baltazarové Óda na nicotu, který bude letos soutěžit na karlovarském festivalu, věčně podrážděná Sonya.

Sonya to nemá ve filmu Óda na nicotu s lichvářem jednoduché. Foto: KVIFF
S mrtvolou v posteli. Ve Varech uvedou také filipínský snímek o samotě

Postarší Sonya už je zjevně hodně dlouho sama, komunikace s ostatními jí moc nejde, ať už se jedná o truchlící zákazníky, nebo místního pouličního prodavače jogurtů, v němž našla zalíbení.

Ani s otcem, se kterým žije ve stejném domě, kde v suterénu skladuje mrtvoly, už skoro nepromluví, vlastně mu jen chystá každý den večeři a pak kouká z okna na pravidelně se vracející déšť.

Pak ale Sonya řekne samotě ne, a když není nablízku nikdo, kdo by se s ní bavil, pustí se hrdinka do konverzace s jednou z mrtvol. Dokonce si domýšlí i odpovědi. No a najednou se ústavu začne dařit. S pozůstalými se dveře netrhnou – a i místní lichvář vypadá, že mu o splacení Sonyina dluhu zas tolik nejde.

„Natáčení s Dwein Baltazarovou není nikdy fádní,“ říká režisérčin dvorní kameraman (dělal s ní už tři filmy) Neil Daza. „Sdílíme stejný přístup k filmování: experimentuj, improvizuj a cestou se uč nové věci.“

Filipínská režisérka Dwein Baltazarová

Foto: KVIFF

A na experimentování, hlavně u vizuální složky, která je tu výjimečná od prvního záběru, opravdu došlo. Tak například – děj sledujeme jakoby oknem rakve, které je v rozích zaoblené. Původně taky tvůrci uvažovali natočit Ódu na nicotu černobíle.

„K tomu jsem se ale stavěl dost rezervovaně,“ vzpomíná kameraman Daza. „Ztrátou barvy vždycky přijdete o důležitý nástroj vyprávění vašeho příběhu. Uvažovali jsme o monochromatickém pojetí, potíž ale byla v našich omezených rozpočtových možnostech. Nakonec jsme se rozhodli vypomoct si přímo na place a zapojit barvy, jež nabízel starý dům ze španělského koloniálního období, kde jsme natáčeli. Barva filmu se tak pohybuje mezi starým dřevem a nasvíceným rozkládajícím se tělem, přičemž kompozice je vesměs co nejjednodušší.“

V jednoduchosti je ovšem v tomto případě velká síla.

Lichvář se vrací

Štěstí začne Sonyu opouštět, zato její mrtvola zůstává. Sonya ji připevní k dřevěné desce, aby mohla být u každodenní rodinné večere. Dvojici se dokonce podaří rozmluvit otce. A Sonya se svou novou kamarádkou ulehá i do jedné postele. Samota je pryč, ale neodbytný lichvář už zase bouchá na dveře…

Filipínská Óda na nicotu, film něžný, smutný, ale s komickými prvky, bude mít na letošním MFF Karlovy Vary mezinárodní premiéru. A díky účasti v hlavní soutěži si může myslet i na Křišťálový glóbus.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků