Článek
Loni Všechno bude v Hlavní soutěži, letos Tiché doteky v sekci Na východ od Západu. Zdá se, že kdo chce do některé z karlovarských soutěží, potřebuje obsadit vás.
Mám spíš nádherný období. Vnímám to jako potvrzení toho, že herectví je správná cesta. Jako kdyby mi někdo řekl: „Jo, děláš to správně, dělej to tak dál.“ To člověka uklidní.
Potřebovala jste uklidnit?
Měla jsem dvě nebo tři období, kdy jsem třeba rok neměla práci. Žádný film, žádné divadlo. Začala jsem cestovat s tím, že využiju volný čas třeba ke studiu jazyků, jenže pak mi začaly docházet peníze. Sedíte pak doma a jste ve stresu. Pamatuju si, že rok po dokončení Rodinného filmu jsem šla po ulici a bez jakékoliv sebelítosti si říkala, že možná žiju svůj životní omyl. Že třeba nemám být herečka. Že si myslím, že můžu být dobrá, ale pletu se. Také jsem sledovala ostatní, kteří v mých očích dobří nebyli, ale o práci nouzi neměli. Demotivující. To bylo těšně předtím, než jsem dostala roli v seriálu Pustina. Pak měl premiéru Rodinný film a začaly se dít věci.
Teď přišel nový snímek Tiché doteky, celovečerní debut Michala Hogenauera plný informačních výpustek a zlověstných tajemství, který se může v jakýkoliv moment překlenout do jiného žánru. Pracuje se s takovým scénářem dobře?
Když jsem si přečetla scénář, byla jsem nadšená. Jsem trochu specifická divačka i herečka, vyhledávám minimalismus a jsem velmi ráda, když filmy po divácích chtějí, aby byli aktivní. Když mi začne pracovat fantazie, nepotřebuju ani konkrétní dějová vysvětlení. Baví mě, že si tam mohu dosazovat vlastní významy. Kdybych mohla, točím jenom tohle!
Vaše postava, Mia, je vlastně vetřelec. Jak jste se cítila na lotyšském place, kde byli někteří tvůrci Češi, ostatní herci Nizozemci a zbytek štábu pocházel z Lotyšska?
Všichni jsme byli tak trochu cizinci. Lotyšský servis byl ale neuvěřitelný – i přes nízkorozpočtový profil našeho filmu. To natáčení bylo strašně pohodové, protože Michal nemá přehnané ego a je extrémně pokorný. Zároveň přesně ví, co chce, a vzbuzuje respekt. Když jsem přišla na plac první den, byla jsem vystresovaná a málem tam lezla po zdi. Michal vůbec. Ptala jsem se ho: „Seš nervózní?“ A on: „Ne, vždyť točíme jenom film!“ (smích)
Tiché doteky trailerVideo: HBO
Tiché doteky se odehrávají ve sterilních, odosobněných interiérech. Co s hercem dělá prostředí, v jakém se točí?
Exteriéry byly možná ještě výraznější. Točili jsme na periferii Rigy, byla hrozná zima a vypadalo to jako ve Střihorukém Edwardovi. Nejumělejší předměstí, které jsem kdy viděla, s naprosto totožnými baráky. Kdybyste chtěli postavit takovou kulisu, nepovede se vám to. Lidé tam bydleli uprostřed lesa a zároveň si viděli do oken.
Po Rodinném filmu a Všechno bude opět hrajete postavu, která má velmi těsný vztah s dítětem, a to s chlapcem Sebastianem, kterého hlídá. V čem to bylo tentokrát jiné?
O představiteli Sebastiana dokonce natočili v Nizozemsku dokument, že je geniálním dítětem a dochází třeba na deset kroužků od šermu přes fotbal až po jazyky. Předtím hrál v reklamách, ale ve filmu předtím nikdy. Takže další „level“, možná i pro jeho rodiče. Při natáčení Všechno bude jsem kluky koučovala a starala se o ně, on ale kámoše na place moc nepotřeboval. Vůbec se třeba nebál mluvit anglicky.
To vaše Mia ve filmu mluví specifickou angličtinou, jakousi „czenglish“, postupně se však v jazyce zlepšuje.
Pracovala jsem na tom s Paulem, svým učitelem angličtiny a rodilým mluvčím. Nechtěla jsem hrát, že neumím a pak umím mluvit anglicky, to by působilo trapně. Chtěla jsem, aby to bylo co nejpřirozenější, a tak jsme s Paulem vyvinuli Mii gramatické chyby, v nichž se následně zlepšuje. S Michalem jsme to všechno konzultovali a vložili do scénáře.
V čem pro vás byla transformační Amerikánka, divadelní představení, které spolu s Terezou Voříškovou přivážíte na festival?
S Terezou jsme kamarádky a můžeme si všechno říct. To nám strašně ulehčuje práci. Při premiéře jsem cítila obrovský tlak, nebyly jsme si jisté, že to zvládneme uhrát. Zažila jsem trému jako nikdy v životě. Ten stres mě fyzicky ochromoval. Hrozně jsme nechtěly, aby to bylo blbý! (smích) Postupně jsme se ale myslím uvolnily a víc si s textem dokážeme hrát. To je u mě velký posun.
Těch 400 lidí v publiku najednou nevnímáte?
Zvyknete si na ně a tak nějak si je začnete osvojovat. Začnete se cítit komfortně a sebevědomě. Začala jsem se normálně předvádět! (smích) Já to tak ale mám, i když nejsem v práci. Otevřu se v nové společnosti až ve chvíli, kdy se cítím v bezpečí. A pak je mě najednou všude plno a jsem šašek. Nejsem vyloženě extrovert, spíše introvert. Někdo občas prohlásí: „Co se stydíš, vždyť seš herečka!“ Na jevišti i na plátně je to ale něco jiného. Když hraju, jsem zcela schovaná za postavou. Když jsem někde sama za sebe, jsem jako nahá.
Eliška Křenková a Tereza Voříšková, Amerikánky
Jakou verzi Amerikánky přivážíte do Varů?
Ve Varech budeme hrát 1. a 2. července v Městském divadle v upravené verzi, která funguje jako scénické čtení na jiné scéně a v jiných kostýmech. I kvůli tomu, že Tereza je těhotná, což je krásná zpráva. Jsme teď v sestavě 2+. (smích)
Loni jste ve Festivalovém deníku říkala, že byste si chtěla na plátně zastřílet. A teď hrajete v pohádce…
Tam ale střílím! Tedy jenom z luku, takže tam vypadám trochu jako Robin Hood. Je to celkem divočina, protože budu točit i zavěšená ve vzduchu, různě mnou budou házet. Takových věcí chci dělat co nejvíc, miluju barvitost toho povolání. Pohádka se jmenuje Princezna zakletá v čase, já hraju její nejlepší kámošku. S Olmem potom plánujeme natočit krátký celovečerní film, těším i na nový celovečerák od Jana Foukala, kde hraju s Martinem Kyšperským ze skupiny Květy. Bude to opět malý, komorní film, přesně jak to mám ráda.
Může se vám hodit na Zboží.cz: