Článek
Nico. Původní „Warholka“ Andyho Warhola. Múza Loua Reeda. Ikona 60. let. Hrála ve Felliniho Sladkém životě, Delonovi porodila syna, ke kterému se on nehlásil a ona nebyla schopná se starat. Měla spoustu milenců, mimo jiné Jima Morrisona, už v sedmdesátých letech byla kvůli drogám na dně. Pak odehrála tisíc koncertů a ve 49 letech zemřela.
Zpěvačku „Nico po Nico“, tedy „starou hipísačku“, ve filmu italské režisérky Susanny Nicchiarelli Nico, 1988 ztvárňuje Trine Dyrholm, jedna z nejzajímavějších současných evropských hereček, známá z Vinterbergovy Rodinné oslavy (1998), ale taky z na Oscara nominované Královské aféry (2012). V roce 2016 získala na Berlinale Stříbrného medvěda za hlavní roli ve Vinterbergově Komuně (2016); ve Varech je letos poprvé.
Nico ve vašem filmu říká: „Nebyla jsem šťastná, když jsem byla krásná.“ To je myslím zásadní prohlášení…
Přitom Nico nebyla jen lecjaká kráska, byla ve své době nejkrásnější ženou na světě, byla to jednoduše TA ŽENA 60. let. Jenže se v této image necítila dobře. Chtěla, aby ji lidi respektovali pro její umění, ne pro krásu, chtěla víc. Viděla jsem s Nico jeden rozhovor, který mě hodně inspiroval. Zeptali se jí: „Litujete něčeho?“ A ona jednoduše odpověděla: „Ničeho kromě faktu, že jsem se narodila jako žena, a ne jako muž.“ Teprve pak mi to došlo: byla nádherná, ale muži ji neustále usměrňovali a určovali jí, co má dělat. Byl to Warhol, který ji vlastně „umístil“ do kapely Velvet Underground. Byla trochu modelkou a taky trochu herečkou, ale vlastně pořádně nevěděla, co se sebou. Nechala sebou manipulovat, jak mužský byznys potřeboval. Tento film je o lidské identitě – a to mě na něm baví.
Trine Dyrholm byste ve filmu Nico, 1988 sice ani nepoznali, ale její výkon je úžasný.
Andy Warhol byl hodně silná osobnost, možná to s Nico myslel dobře…
Nevím, ale myslím, že spolu neměli moc hezký vztah. To warholovské factory období bylo sice krátké, ale byla jím pak hodně mezinárodně vymezená, navždy zůstala Warholkou. To „banánové album“, debutové album kapely Velvet Underground s názvem The Velvet Underground & Nico, mělo tak obrovský vliv na celý svět, že už se z toho stínu nikdy nevyhrabala. Tento film je o tom, co se skrývá za onou ikonou, jaká byla doopravdy – jako umělkyně, žena i matka.
Nikdy jsem si neuvědomila, že se Nico narodila v Německu v roce 1938 a zemřela v roce 1988, před pádem berlínské zdi.
Jistě, být Němkou na mezinárodní scéně pro ni bylo velmi těžké. Hraju ráda neúspěšné ženy. Ráda ukazuji, že život je těžký a drsný, protože si myslím, že je to lidské. Pro mě je Nico taky hodně osamělá, ne snad fyzicky, ale bojuje s existenční samotou, kterou všichni známe. Je ale taky hodně silná osobnost: způsob, jakým se vůbec nestarala o komerční dopad své muziky - a myslím, že to myslela vážně –, je docela inspirující. Když už se rozhodnete být umělkyní, říct si „Dělám si to svoje“ je důležité.
Pomohlo vám, že jste sama začínala jako zpěvačka?
Ano, mám průpravu popové zpěvačky. Když mi bylo čtrnáct, zúčastnila jsem se soutěže Eurovize, natočila dvě nahrávky a jela na túru s kapelou The Moonlighters. Ve filmu jsem mohla tuto zkušenost využít, možná mi to trochu pomohlo najít podstatu té postavy. Protože režisérka mi často říkala: „Nevypadáš jako Nico a ani jako Nico nezpíváš, ale máš v sobě esenci jejího ženství.“
Když jste dostala nabídku hrát Nico, jaká byla vaše první reakce?
Dostala jsem e-mail s nabídkou i se scénářem. O Nico jsem toho moc nevěděla, ale pomyslela jsem si, že vybrat si poslední část jejího života je výborný nápad. Ztvárnit tu roli je pro herečku velká výzva. Pak za mnou režisérka Susanna Nicchiarelli přiletěla do Kodaně, strávily jsme spolu magický den a večer a okamžitě si porozuměly. Měla o filmu jasnou představu, takže poté, co jsem ji potkala, jsem neměla pochyb: z nabídky nastoupit na palubu s touto postavou a s touto režisérkou sálalo dobrodružství.