Hlavní obsah

RECENZE: Africká love story je i o toleranci, naštěstí sází na lyriku a nepoučuje

Novinky, Stanislav Dvořák

Rafiki je vážný, nikoliv depresivní film. Režisérka Wanuri Kahiu nasnímala současnou Keňu jako lyrickou, pestrou zemi. Film rozsvěcují barevné šaty, barevné vlasy, sympatičtí mladí lidé a hlavně skvělá hudba na pomezí soulu a world music.

Foto: Kviff

Snímek Rafiki

Článek

Zápletka zní zcela prostě: dvě holky, dvě znepřátelené rodiny a dva otcové politici před volbami. V nadsázce ji lze popsat jako africko-lesbickou variantu Romea a Julie. Rozdíl spočívá v tom, že když se Kena a Ziki seznámí, nevypadá to, že vznikne až tak drastický konflikt v rodině. Kenin otec působí spíš měkce, což souvisí s jeho špatným svědomím. Keninu matku totiž opustil a čeká dítě s novou ženou.

Kena a Ziki se zpočátku vesele procházejí po městě zcela zaujaty samy sebou, plánují si budoucnost plnou romantiky a nehrozí jim zdánlivě nic víc než posměšek místní hokynářky.

Jenže Keňa není Praha, takže divák tuší, že to asi s dvojicí nedopadne úplně dobře. Tradiční společnost a náboženství tam má mnohem větší moc, mnozí frustrovaní Keňané nejdou pro ránu daleko a dvojice se nikdo nezastane. Policie tam kašle na lidská práva, stojí na straně většiny.

Příběh, který fandí povstání dvou holek proti tradičnímu modelu manželka-matka by dnes v Česku působil až směšně, v keňských ulicích však dostává patřičnou autenticitu. Rafiki je stručný, intenzivní a zcela srozumitelný příběh o Afričankách, který může oslovit každého, dokonce i nenáviděného „bílého muže“, jenž je podle dnešní hollywoodské módy původcem všeho zla.

Celkové hodnocení: 75%

Související témata:

Výběr článků

Načítám