Jaromír Hanzlík: Věřím, že se s filmem o seniorech v českém rybníčku prosadíme

Pracovně v roce 1968, jakože „hvězda“ filmu Kočár do Vídně. Bylo to trochu zvláštní období – napůl ještě puberta a napůl už popularita. Přijedu – a před hotelem Pupp davy lidí. Tak se rychle protlačím tím davem do pokoje, rychle se převléknu, abych neudělal ostudu, vyjdu ven, postavím se na schody u vchodu do hotelu, tam stovky lidí. A jak tam tak čekám, lidi se pořád napjatě dívají spíš za mě než na mě. Tak se otočím – a v recepci Puppu stojí Vinnetou. Pierre Brice! Tak to byly moje „hvězdné“ Vary.

Bylo to tak, že 6. 6. 1966 jsem maturoval a hned po maturitě jsem natočil Romanci s Otakarem Vávrou. Předtím ale, už v roce 1964, to byl první celovečerní film Finský nůž, pak Bloudění a Každý mladý muž s Pavlem Juráčkem. Kočár do Vídně s Karlem Kachyňou vznikl v roce 1965. Uznejte, že to byl dobrý start.

Josef Somr získal ve Varech Cenu prezidenta festivalu v roce 2012 a při té příležitosti se promítal Kunderův Žert. I v něm hrajete. Iva Janžurová dostala stejnou cenu před třemi lety – a tehdy se zas promítal právě Kočár do Vídně… Takže jsme vás tady v posledních letech na plátně vídali.

Mě to hrozně překvapilo, protože jsem nikdy žádnou cenu nedostal – a najednou mám hned dvě, ze Zlína a z Varů. Ale musím říct, že jsem rád. Výběr filmu, který tady ve Varech diváci uvidí, jsem konzultoval s paní doktorkou Zaoralovou. Chtěl jsem nějaký, co není notoricky známý, a Bloudění se skutečně v kinech moc neohřálo.

Léto s kovbojem všichni znají i z televize, stejně jako Postřižiny. Bloudění byl můj druhý film, zajímavý právě tím, že už patří k české nové vlně a taky že ho dělal Antonín Máša. Jsem na něj zvědavý, neviděl jsem ho čtyřicet let a přiznám se, že si ho moc nevybavuji. Jen vím, že v něm hrály hvězdy: Brejchová, Adamíra, Šmeral, Jirásková, Pleskot, Hrzán, Mrkvička, Kačer, Macháček, paní Gollová…

Otakar Vávra byl profesorem celé nové vlny, učil Jirku Menzela a celou tu partu, a když viděl, jak ti kluci začínají točit, přičemž on právě chystal Romanci pro křídlovku, vymyslel si pro sebe úžasný tah. Vzal si k sobě do štábu mladé lidi – včetně kameramana Andreje Barly a výtvarnice Ester Krumbachové.

Jejich přítomnost za kamerou ho nesmírně okysličila a na výsledku je to určitě vidět. Všichni tam byli mladí - maskéři, rekvizitáři, technické profese… Paradoxní je, že jsem v tu dobu dostal nabídku od Antonína Máši na Hotel pro cizince a strašně jsem si ho přál dělat, protože to byla nová vlna a já k nim tehdy chtěl patřit. Přijel jsem domů a říkám: „Tati, nevím, co mám dělat, který z těch filmů si vybrat.“ A táta: „No samozřejmě půjdeš na konkurz k panu režiséru Vávrovi!“ A já že ne, že je to starý dědek – tehdy mu bylo pětapadesát.

Tak jsem točil s panem Vávrou – a jsem rád, protože to setkání s poezií Františka Hrubína a poetikou Otakara Vávry pro mě bylo formující a důležité.

Když jsem byl panu režisérovi v roce 2011 popřát na stých narozeninách, poseděli jsme spolu v družném hovoru, zavzpomínali a já se mu poprvé přiznal, jak jsem ho tehdy, v jeho pětapadesáti, považoval za starýho dědka.

Pro mě je to hned po Otakaru Vávrovi nejzásadnější český režisér. Všechny tři filmy, které jsem s ním natočil, Postřižiny, Konec starých časů i Slavnosti sněženek, mám moc rád. Mám rád jeho poetiku. První jsme dělali Postřižiny v roce 1980, které jsme zkoušeli jako divadlo. A to mi velmi konvenuje.

U Menzela jsem přesně věděl, jaká je moje role, jaké jsou ostatní postavy, jaké jsou mezi nimi vztahy, a tím pádem jsme to už nemuseli řešit a při natáčení pak byla velká pohoda. Když byla premiéra Postřižin, odcházeli jsme s Janou Brejchovou z kina – a ona nic. Byla zamyšlená a já pořád čekal, že se dozvím, jak se jí to líbilo. Když jsme vyšli ven na Václavák, už jsem to nevydržel a ptám se jí úzkostlivě: „Jano, tak líbil se ti ten film?“ Ona se na mě podívala a řekla: „Já bych v tom filmu s těma lidma chtěla žít!“ Lepší kritika přece být nemůže.

Možná je to proto, že ve filmech i v televizi poslední dobou převažuje krev, násilí, horory. Máte pravdu, lidé všech generací mě zastavují na ulici a ptají se: „Pane Hanzlíku, proč už netočíte takové filmy, jako bylo Léto s kovbojem? Vždyť je to pořád samé střílení!“

Tak jsem si vloni v létě poprvé v životě sedl k počítači a pokusil se napsat filmový scénář. Jmenuje se to Léto s gentlemanem. Teď 16. července máme mít první klapku a bude to točit režisér Jiří Adamec, se kterým se znám už od natáčení seriálu Sanitka. Dnes jsme oba debutanti: já jako scenárista, on jako režisér celovečerního filmu. Chtěl jsem, aby to atmosférou připomínalo Léto v kovbojem, proto ten název, ale jinak jde o romantický příběh pozdní lásky. Alena Antalová, Igor Bareš a já, to jsou tři hlavní postavy…

Ze začátku moc ne, ale pak mě to začalo bavit. Nikomu jsem scénář radši nedával číst, až když byl úplně hotový. Pak jsem ho pár lidem ukázal a reakce byly pozitivní. I Jirka Adamec mi řekl, že je to moc dobrý a že to musíme udělat. Jsem samozřejmě moc rád, že se scénář líbí, ale teď nastane ještě to nejdůležitější – aby se nám podařilo ten scénář skvěle natočit a hlavně aby se nakonec film líbil divákům. Rádi bychom je tím filmem „pohladili po duši“ a vyloudili úsměv na jejich tvářích. A to věru není lehký úkol.

Řeknu vám jednu pikantní příhodu, která hezky dokazuje současný český mediální svět. Byl jsem u Aleše Cibulky v jeho Toboganu, kde se mě ptal, co tomu říkám, že celý život hraju samé sympatické role – a teď v Gangsterovi Ka najednou záporáka. No a jak tam bylo to živé publikum, zavtipkoval jsem, že jsem se vlastně padesát let přetvařoval, a když mi tuhle roli nabídli, zajásal jsem, že konečně budu sám za sebe. Lidi se zasmáli, pochopili, že to je žert. A druhý den v bulváru čtu palcovými titulky: Hanzlík odhalil svou pravou tvář! Co k tomu říct?

Nedávno jsem viděl vynikající americkou komedii Dámský klub. To je výborně napsaný scénář, výborně zahraný. Jane Fonda, Diane Keaton, Andy García, skvělé obsazení. Báječně jsem se bavil a publikum, převážně ženské, taky. A naše Léto s gentlemanem by mělo hlavně pobavit, a to nejen ženské publikum. Český film, podle mého, má jeden neduh: příběhy na mikrokomedii se natahují na dvě hodiny.

Jéje, těch je hned několik! Protože mě psaní začalo bavit, mám v hlavě námět, kde by se na plátně potkali staří pardálové – Petr Štěpánek, Viktor Preiss, Honza Vlasák… Tahle parta. Jenže problém trochu je, že je to příběh o starých – a dnešní trend je dělat vše pro mladé.

Ale je přece známo, že populace stárne a v kinech se častěji objevují především americké filmy s příběhy o „starších a pokročilých“ – například právě Dámský klub nebo nedávno Loupež ve velkém stylu s Morganem Freemanem a Než si pro nás přijde s Jackem Nicholsonem. Mládí je skvělý snímek se staršími herci Michaelem Cainem a Harveym Keitelem. Tak věřím, že i my se s filmem o seniorech nakonec v tom našem českém rybníčku prosadíme.