Článek
A protože Festivalový deník a Festivalové vteřiny, dvě oficiální festivalová média, spolu nikdy nemají čas promluvit „ani vteřinu“, i když se často střídají v termínech na rozhovory se zahraničními hvězdami, zastavili jsme se alespoň před festivalem.
Marek Eben letos připravuje Festivalové vteřiny po třiadvacáté a bylo zajímavé zjistit, jak to vlastně dělá.
Jak vypadá váš varský pracovní den?
Vstávám většinou v osm, pak krátká snídaně, na které mi společnost dělá scénář na aktuální den, potom celé dopoledne točíme, přesuneme se do střižny, kde už jsou materiály od našeho druhého štábu nahrubo sestříhané. Pak je třeba přeložit všechny rozhovory, protože 80 procent je v angličtině, namluvit český voice-over, vymyslet a natočit komentáře k obrazu.
V té chvíli já končím a přesouvám se uvádět nějaké filmy nebo chystat další Plovárnu. Kdo nekončí, je režisér Honza Hojtaš se štábem, ti to musí smíchat, napasovat na požadovanou stopáž a odpoledne je schvalovačka. Nicméně často se stává, že pokračujeme i večer – buď točíme na různých akcích, nebo Plovárny. Když to dobře dopadne, měli bychom letos natočit čtyři.
No a každý den končí noční směnou, kdy sedím u počítače a vymýšlím, co budu říkat další den. Ono se to nezdá, ty vteřiny jsou hned pryč, ale je to děsně pracné, musí to mít nějaký úvod, závěr, mělo by to logicky navazovat a to je taková piplačka. Takže jít spát na festivalu před půlnocí se mi nepodařilo už třiadvacet let. Běžná hodina zhasnutí je 2.30.
U nás v deníku pracuje víc než dvě desítky lidí, kromě českých i zahraničních píšících novinářů také grafici a fotografové z deníku Právo. Jak velký je váš tým?
Vlastně nevím úplně přesně, kolik nás je, ale řekl bych, že kolem patnácti. První tým se musí vejít do mikrobusu i s technikou, takže nás jezdí maximálně sedm. Druhý tým je menší, řekl bych, že pracují ve třech.
Kuk, jako by říkal Banderas po převzetí ceny.
A pak je stálé osazenstvo ve střižně. Pokud jde o témata, ta vlastně generuje festival sám: záleží na tom, kdo přijede, jaké budou filmy - podle toho se snažíme najít prostředí a téma rozhovoru. Ony vám taky ty velké hvězdy nebudou nikam chodit, ty musíte vyzpovídat v Puppu nebo jeho blízkém okolí. Obecně platí, že čím větší hvězda, tím menší akční rádius. Mám ale rád, když nás napadne nějaká ptákovina do Vteřin a podaří se ji realizovat, protože není hezčí pohled než na štáb, který se baví.
Jak jste se za ta léta naučil rozložit síly?
Udělal jsem dobrou zkušenost se saunou, kterou ovšem nemám moc rád. Mně vadí, že je tam takové vedro. Ale bezvadně se po ní spí. Takže když je čas, skočím odpoledne na hodinku do sauny, než začne večerní šichta, a snažím se aspoň o půlhodinového šlofíka. To mi pomáhá dobít baterky.
Také počítáte festivalové dny? Kdy si řeknete „Teď už to dám“?
Moje zkušenost je taková, že do středy se festival nekonečně táhne, mám pocit, že se to nedá zvládnout a že ta porce práce, co mám před sebou, je bezbřehá. Pak přijde středa a hned po ní sobota. Čtvrtek a pátek jako by nebyly.
Potíž je v tom, že větu „Teď už to dám“ si nemůžu říct nikdy, protože na konci toho všeho je jako na potvoru přímý přenos závěrečného večera - a to nikdy nevíte, co se bude dít. Kromě toho se snažím moc nepoužívat rčení, že něco dám nebo nedám, neboť je to kravina. Kam bych měl ten přenos dát? Nebo komu bych ho měl dát? Já vím jen to, kam by si ten, kdo tohle rčení vymyslel, měl dát to rčení.
Kdo je váš zatím úplně nejoblíbenější zahraniční host?
Těch by bylo! Nutno říct, že těch milých bylo daleko víc než těch prudících. Obecně máme výborné zkušenosti s Evropany. Přece jen kolem sebe nemají takovou armádu manažerů a publicistů jako americké hvězdy. Takový Antonio Banderas byl prostě neodolatelný, totéž John Cleese nebo Liv Ullmann. Ale pak přijede taková hvězda jako John Travolta - ten byl tak ochotný a trpělivý, že jsme nad tím žasli všichni.
Na který zážitek z Varů nikdy nezapomenete?
To se těžko říká, Vary jsou zážitek samy o sobě. A ty první ročníky byly fascinující, přece jen to bylo chvilku po revoluci a najednou jako by se otevřel svět a přijel do Varů. My jsme byli zvyklí na Gojka Mitiće - a najednou tu byl Michael Douglas. A tomu všemu nesmírně pomohl kredit Václava Havla.
Myslím, že spousta hvězd přijela i kvůli němu, setkat se s Václavem Havlem braly skoro jako setkat se s dalajlamou. Člověka těšilo, když mu zahraniční hvězda řekla: „Vy máte tak skvělého prezidenta, toho vám závidíme!“ Takže mezinárodní kredit republiky byl tehdy s dneškem nesrovnatelný.
Taky si dělíte rok na období „před Vary“ a „po Varech“?
To víte, že jo. Dřív to bylo lepší, teď je problém, že „po Varech“ poněkud splývá s „před StarDance“.