Angažmá to nebylo zrovna pozitivní. Právě naopak. Rumunským ministerským předsedou a „vůdcem“ byl tehdy maršál Ion Antonescu, který zemi připoutal k nacistickému Německu a vyhlásil válku Sovětskému svazu. Právě ministr zahraničí jeho vlády Mihai Antonescu je údajně autorem věty „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, která dala Judeho snímku název.

Pod maršálovým velením došlo k hromadnému vraždění Židů. Rumunskýma rukama jich zahynulo až 380 tisíc. Nejznámější je v tomto směru takzvaný oděský masakr, kdy byly v říjnu 1941 Rumuny během tří dnů zavražděny desítky tisíc ukrajinských Židů. Právě tyto události by umělkyně Mariana ráda připomněla coby memento.

Jejím protihráčem je zástupce města, který se snaží hroty jejího pohledu na minulost otupit. Mluví o tom, že performanci na náměstí uvidí i děti, že oběšené či upalované Židy není třeba ukazovat, že stačí, když je rumunští vojáci odvedou jako zajatce.

Ale není to jen konzervativní opatrnost, na čem staví svou argumentaci. Upozorňuje také na to, že naše posedlost masakry minulosti je pokrytecká, protože si z jejich velkého množství pečlivě vybíráme jen těch několik, které se nám zrovna hodí, a na ty ostatní s klidem zapomínáme. A také že žádné připomínání prohřešků minulosti nás nemůže zachránit od prohřešků budoucnosti. Možnost vzít si poučení z vlastních dějin je pro něj jen další klišé.

O nedostatku empatie

Sám Jude v tomto směru rád vzpomíná dílo německého filozofa Waltera Benjamina – konkrétně jeho metaforu „anděla dějin, jehož tvář je obrácena zpět do minulosti. Tam, kde my vidíme řetězec událostí, on vidí jednu katastrofu za druhou, které se bez přestání kupí jako trosky u jeho nohou. Anděl by rád zůstal a probudil mrtvé a scelil to, co bylo zničeno, ale z ráje přichází vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nedokáže složit. Tato vichřice jej nevyhnutelně pohání do budoucnosti, jíž nastavuje záda, zatímco hora trosek před ním stoupá k nebi“.

Onu vichřici Benjamin nazývá pokrokem.

Do budoucnosti podle něj nevidíme, náš pohled směřuje zpět. Zároveň se ale minulosti nikdy nezbavíme, „nevyřešíme“ ji, nikdy neskončí, přesahuje i do dneška.

Ioana Iacobová (vpravo) jako Mariana a Alexandru Dabija jako její protihráč

Ioana Iacobová (vpravo) jako Mariana a Alexandru Dabija jako její protihráč.

FOTO: KVIFF

O tom se ostatně přesvědčí sama Mariana, když sice trikem ošálí zástupce radnice a prosadí svou nekompromisní vizi pohledu na oděský masakr, ale diváci přítomní její performanci ji vůbec nepochopí a tleskají nehercům v rolích rumunských vojáků, ať zrovna dělají cokoliv. Až to hrdinku vede k zamyšlení, jak se dá v takovém světě bez empatie vlastně žít.

Není nakonec nedostatek empatie, který stojí i za masakry minulosti, historickou konstantou?

Poctivě promyšlený snímek, na němž se koprodukčně podílela i Česká republika, bude mít ve Varech světovou premiéru.