Článek
Píše se rok 1993 a my ve filmu Chibula provázíme na dlouhé cestě Zviada Gamsachurdiu, historicky první demokratickou hlavu státu nezávislé Gruzie. Nesledujeme však žádné vítězné tažení, spíše politika na konci sil. Moc mu totiž z rukou vyrvali vojenští pučisté a následná občanská válka je, zdá se, prohraná.
„Jedním z důvodů. proč jsem se pustil do tohoto filmu, byla prezidentova záhadná smrt,“ říká George Ovashvili.
„Pořád se neví, jak se to stalo. Mohla to být sebevražda, mnoho lidí ale tvrdí, že byl zavražděn. Náš první prezident, který dostal od svého národa ve volbách 98 procent hlasů, zemřel a onen národ dodnes neví, co se tenkrát stalo. Potřebujeme znát odpověď, abychom se mohli posunout vpřed. Bez ní zůstáváme na místě – i po více než dvaceti letech.“
Honba za prchavým okamžikem
Chibula je název místa, kde Gamsachurdia zemřel. V Ovashviliho snímku pak do něj míří spolu se svým doprovodem přes vesnice a usedlosti nacházející se uprostřed majestátních gruzínských hor.
„Prošel jsem si stejnou cestou, jakou šel posledních padesát dní svého života. Začal jsem se nořit do jeho mysli, důvodů, motivací. Když mi došlo, jak zajímavý je to příběh, rozhodl jsem se ho udělat víc obecný,“ říká Ovashvili.
„Chtěl jsem zkoumat člověka, který měl moc a pak ji náhle ztratil. Zajímala mě ta proměna. Moc vám dá iluzi, že můžete všechno, dostanete se mimo realitu. A poté o to najednou přijdete.“
Místo politického thrilleru či standardního životopisného snímku tak v Ovashviliho rukou vznikl až archetypální příběh o vztahu člověka k moci. Po úspěšném Kukuřičném ostrově, který se kromě triumfu ve Varech dočkal také širší oscarové nominace, tedy gruzínský režisér přichází s dalším umělecky ambiciózním filmem.
Karlovarské vítězství zpřed tří let: režisér George Ovashvili a prezident festivalu Jiří Bartoška
„Strávíte spoustu času čtením scénáře, hledáním lokací, herců, psaním technického scénáře, výrobou storyboardu. Tehdy se cítíte silný, připravený točit,“ říká Ovashvili o svých pocitech při natáčení Chibuly.
„Ale jakmile se dostavíte na plac, objeví se pochyby. Sám sebe se ptáte: Co to dělám? U Kukuřičného ostrova to bylo stejné. Ale pak je zde ten moment, kdy se vám podaří něco zachytit, v záběru, v postavě. Najednou víte, že tohle přesně jste hledal. Je to opravdu jen prchavý okamžik, který když vás potká, víte, že je to dobré.“
