Článek
„Je to velmi důležitý moment pro Paula i pro mě, moc děkuju festivalu, vám všem. Poprvé jsme přijel do Karlových Varů v roce 1967 a to byla opravdu dobrá doba, panovala tu optimistická atmosféra. Pak jsem přijel v roce 1970 a nálada už byla výrazně jiná,” zavzpomínal po převzetí ceny Ken Loach.
„Na filmařině je skvělé, že pracujeme jako tým,” řekl mimo jiné Loach. „Příliš často je veškerá pozornost strhávána na režiséra, to není správně. Vždy je to týmová práce. Nejlepších věcí dosáhneme, když pracujeme jako tým. Příště, až uvidíte film a bude tam napsáno film toho a toho režiséra, budete vědět, že ten člověk má obrovské ego.... Snažili jsme se do toho filmu zakomponovat myšlenky solidarity a vzájemné podpory. Čím dál tím víc se setkáváne s tím, že ty myšlenky jsou ohroženy. Někdy chceme vyjádřit solidaritu i lidem mimo Evropu. Jsou statisíce lidí, kteří ze severní Afriky směřují do Evropy a potřebují podporu. Věřme, že společně budeme schopni projevit štědrost a ne říct jděte zpátky.”
Paul Laverty a Ken Loach
Loach a Laverty spolu natočili 12 celovečerních a 2 krátké filmy. Jsou považováni hlavně za mistry sociálního dramatu. Jejich filmy byly oceněny na mezinárodních festivalech v Cannes či Benátkách.
Na MFF Karlovy Vary dostala v roce 1968 Carol Whiteová Cenu za nejlepší ženský herecký výkon v Loachově filmu Smůla na patách (Poor Cowe). Film získal i Zvláštní ocenění technické poroty. V roce 1970 získal režisér ve Varech Velkou cenu za svůj snímek Kes. Toto drama britský filmový institut zařadil mezi deset nejlepších britských snímků 20. století.
Loach natočil také filmy Zvedá se vítr (The Wind That Shakes The Barley), Andělský podíl (The Angels’ Share, 2012) nebo Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, 2016), který dostal Zlatou palmu v Cannes.