Co vás právě teď nejvíc baví?

Moje dvě role, které hraju v Divadle Na Jezerce: Generálka a Paní plukovníková. To jsou hry, kdy já dávám lidem a oni dávají mně. Ovšem čím jsem starší, tím častěji mám pocit, že oni víc dávají mně, protože z nich saju sílu. Když na děkovačce vstanou, mám chuť vlítnout do hlediště a líbat se s nima.

Třeba to někdy uděláte, ne?

To ne, co kdybych pak třeba nevylezla zpátky nahoru!

Co byste ještě chtěla? Projekt s dcerou Simonou Stašovou? Partnerství ve filmu ani na jevišti jste si zatím neužily…

To by bylo složitější. Jsem matka a zároveň herečka, asi bych ji příliš kontrolovala a to by se necítila dobře. Ale kdyby někdo napsal nám dvěma něco přímo na tělo, ani jedna bychom neprotestovaly. Protože moje kolegyně Simona má velkou emocionální paměť a ta dobrým hercům pomáhá a posouvá je dál. Já hlavně chodím na její generálky do divadla. Stejně jako jsem na ně chodila Jiřině Jiráskové, která si mě zvala. Vždycky jsem jí pravdivě vysypala, co si o ní a o představení myslím.

Jiřina Bohdalová

Jiřina Bohdalová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Koho jste si zvala na generálky vy?

Víte koho? Iva Niederleho, kolegu z ABC, protože kdyby byl v Americe, tak by se živil jako gagman. Sám na jevišti humor příliš nevytvářel, ale byl ohromně vtipnej. Vždycky jsem si ho posadila do hlediště a on geniálně vymyslel dotažení situace. Všichni se v divadle divili, proč si zvu právě Iva Niederleho, ovšem já jsem dobře věděla proč.

Znamená to, že se smysl pro humor dá trochu naučit?

Nedá. Na tom trvám. Herectví možná trošku ano, humor ne. Ten máte buď v sobě, nebo ho vyrábíte, jenže potom je to šaškování a pitvoření. Humor musí vyvěrat zevnitř, jak vnímáte život. Někdy se zrodí i životu navzdory.

Jiřinu Bohdalovou na festivalu přivítal Jiří Bartoška.

Jiřinu Bohdalovou na festivalu přivítal Jiří Bartoška.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A dědí se herecký talent?

Důležité je prostředí, ve kterém vyrůstáte. Moje maminka, vášnivá ochotnice, si mě, jak jednou řekla, přibalovala k líčidlům. Možná se dědí energie – té já mám na rozdávání. Jsem tak rychlá, že vždycky říkám, že se jednou potkám.

Jak si rychlou komediální herečku prosadil v roce 1964 Martin Frič do charakterní role ve svém osmdesátém prvním filmu Hvězda zvaná Pelyněk?

Vlastně dodnes nemůžu přijít na to, proč mi pan Frič řekl: „My spolu jednou budeme dělat.“ Měla jsem štěstí na lidi, za to jsem osudu pořád vděčná, a taky jsem tak nazvala svou knížku. Když přišla Hvězda zvaná Pelyněk, režisér Frič mě tehdy upozornil: „Hele, všichni jsou proti tomu, abys v tom hrála, my nesmíme být střední, my musíme být vynikající, abysme jim ukázali!“ Čili on si mě probojoval, přitom já ho předtím osobně neznala.

Hvězda zvaná Pelyněk byl jeden z nejúspěšnějších filmů první poloviny 60. let, ale až Procházkovo a Kachyňovo Ucho, které se dnes od čtyř promítá v Karlovarském městském divadle, bylo převratné, a to nejen pro vás…

Ten film jsem strašně chtěla dělat, přitom tak chorobně ctižádostivá jsem nikdy nebyla, abych chtěla roli za každou cenu. Vždycky jsem si uměla vysvětlit, proč něco nedělám.

Jiřina Bohdalová s Radkem Brzobohatým a Jiřím Strachem na archívním snímku

Jiřina Bohdalová s Radkem Brzobohatým a Jiřím Strachem na archívním snímku

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dobrá vlastnost…

To jo. Koukla jsem se třeba na ferman v divadle, co se bude zkoušet. V první chvíli nastalo zklamání, že se tam nevidím, třeba jsem si i vysnila nějakou figuru, ale hned ve druhé chvíli jsem si řekla: „Nevadí, budu mít volno!“ Ale Ucho bylo výjimka.

Víte, jaké byly další adeptky?

Bylo nás víc. Jednou jsem přišla do divadelní šatny u nás na Vinohradech za Jiřinou Jiráskovou a ona měla na stolku scénář Ucha. A já povídám: „Ty děláš taky zkoušku na tu Annu?“ Ona povídá: „No.“ A pak se pomalu otočila a zeptala se: „Ty taky?“ A já: „No, taky.“ Jiřina dala scénář stranou a řekla: „Tak to já tu zkoušku nedělám. Protože Anna seš ty.“ A opravdu tam nešla. To málokterá herečka dokáže. Když jsem si pak sáhla do svědomí, jestli bych byla schopná něco podobného udělat, myslím si, že ne.

Kdo se pak dostal do finále?

Karel Kachyňa byl známý tím, že dělal hodně zkoušek, na tuhle dvojici zkoušel herce snad tři dny. Nakonec jsme zbyli Radek Brzobohatý a Pepa Vinklář, Milena Dvorská a já. Vím, že jsme šli jako úplně poslední, ještě jsem po Mileně měla kombiné. Čím jsme vyhráli, už vám nikdo neřekne, ale točit s Kachyňou byla čest. Jsem dodnes pyšná, že jsem s ním mohla pracovat, i když to nebyla procházka růžovým sadem, měl i nemilosrdné připomínky.

Třeba?

Nezapomenu na příšerný pocit při prvním natáčením dnu. Bylo to venku, večer před vilou a samozřejmě, všichni sousedé se dívali. Já řekla první větu a režisér zcela nahlas zavolal: „Stop! No, tak tohle už jsme viděli. Tomuhle už jsme se párkrát zasmáli.“  Zkusila jsem to jinak. „Ano, tomu taky, taky jsme se už zasmáli.“ A tak jsem se naklonila k Radkovi a s nervama nadranc mu šeptám: „Já to nebudu dělat.“ A on na to: „Chtělas to dělat? Tak si počítej!“ To mě tak vybudilo, že jsem tu figuru chytila. Kachyňa chtěl lehkost. A dobře věděl, že mě musí zvládnout už při první větě.

Měla jste tam dost drsné momenty...

Pamatuju se, jak jsme točili scénu, kdy mě má Radek profackovat na záchodě, což byl klíčový dramatický konflikt, a hráli jsme „natur“. Protože můj partner měl na rukou dost velké klouby, napoprvé se mi naštípl kousek předního zubu. „Doufám, že to nebudeme opakovat,“ obrátila jsem se s prosíkem ke kameře a Karel Kachyňa naprosto bez emocí odpověděl: „Ale ano, pojedeme to ještě jednou.“ A já v tu chvíli bez jakýchkoli námitek nastoupila a nechala si nafackovat znovu, protože jsem pochopila, že on ví, proč to dělá. Ale kdyby mi dal menší facku, tak bych zas neměla ten výraz. Těžko si můžete vybrat.

Pak Ucho zavřeli na dvacet let do trezoru, stal se jedním z nejstřeženějších filmů.

To je jeden z  pocitů křivdy, který mám dodnes v sobě – že film neviděli moji rodiče. Umřeli a nemohla jsem jim ho ukázat, ačkoliv jsem se snažila. Jednou jsem se tajně domluvila s promítačem ve Filmovém klubu, který ten den zrovna Ucho z trezoru přivezené měl, že ho pustí i mým rodičům.

Rychle jsem je pozvala a přivedla, ale když už seděli a čekali ve Filmovém klubu, promítač šel kolem nás a jen nenápadně zakroutil hlavou. Takže jsem okamžitě pochopila, že to nepůjde. Pak film všichni viděli po sametové revoluci, dokonce jsme jeli do Cannes, díky Uchu jsem tam šla po červeném koberci. Byl to tam tehdy jediný černobílý film, diváci reagovali neskutečně, což byla pro mě velká čest. Jen mí rodiče už to nestihli.