První představení po více než roční pauze odehraje Bartoška 26. září.  Ke svým rolím se vrátí také Zuzana Bydžovská, Jana Janěková ml., Nina Divíšková, Vlasta Peterková, Adéla Koutná, Adéla Kačerová a Martin Kubačák.

Moje hra je komedií o životě, jakkoli hlavnímu hrdinovi jeho život právě vyprchal ze žil. Slavný spisovatel Josef Jankulovski opustil tento svět nečekaně a s poměrně starosvětským přáním: chtěl po své partnerce, aby uspořádala soukromou smuteční slavnost na jeho počest. V obývacím pokoji se proto u vystaveného Mistra schází šest žen různého věku, postavení i světonázoru, z nichž každá sehrála v životě vyhlášeného bonvivána osudovou roli…

Lístky jsou již v předprodeji.

 Rozhovor s Jiřím Bartoškou

 

Prezident MFFKV Jiří Bartoška.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Na nabídku role na divadle kývnete jen výjimečně. Co vás dokáže přesvědčit?

Kvalita textu a kolegové, s nimiž bych se měl při práci setkávat. Je výhoda, že už léta jsem sám sobě ředitelem, a tak si můžu svobodně vybírat jak tituly, tak spolupracovníky. To je pro mě podstatné.

Umíte si představit, že byste ještě někdy přijal stálé angažmá?

Ne. V době, kdy jsem opouštěl Divadlo Na Zábradlí, jsem se rozhlížel po souborech kolem, ale dohromady žádný mě jako diváka neoslovoval. Jistě, jsou scény, do kterých rád chodím, například Dejvické divadlo, jenže to už je generačně jinde. Když jsem v něm hostoval v Příbězích obyčejného šílenství, měl jsem obavy, jestli se mezi ty mladé lidi vejdu. Navíc jsem povinnostmi kolem karlovarského festivalu časově limitován, takže stálé angažmá je nemyslitelné.

Chybělo by vám divadlo?

Po rozpadu naší party ze Zábradlí jsem měl pocit, že bez divadla nevydržím, ale zjistil jsem, že se to vydržet dá. Vždycky jsem tvrdil, že jsem divadelní herec a televizí nebo filmem se jenom živím. Divadlo je dneska podle mého názoru zábavou fajnšmekrů, většinová společnost mu moc pozornosti nevěnuje. Kdykoli v minulosti udeřil mor, jako první se obětovali herci, což se, myslím, děje i dnes, třebaže tu mor už neřádí. (smích) Na druhou stranu je pro mě divadlo fascinující, protože jde o živé umění. Když se jeden večer nepovede, je velká šance, že se povede ten další. To je na něm pěkné. Takže jsem vždycky chtěl mít na repertoáru alespoň jeden titul, abych mohl chodit do divadla se „osprchovat“, jak říkám.

Čím konkrétně vás zaujala Moje hra, pod kterou je podepsán Petr Abraham?

Když jsem ten text dostal, přečetl jsem jméno autora jako Pítr Ebrhem, což mi nic neříkalo. Ale hned po prvních stránkách mě zarazilo, že se to v příběhu hemží českými reáliemi. Něco takového by žádný Brit nebo Američan nenapsal. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o pseudonym divadelního režiséra Petra Novotného… Je to velice pěkně napsaná komedie, která ovšem není jenom na pobavení. Je daleko hlubší.

Je vůbec přípustné, aby se hlediště otřásalo smíchy, když na jevišti stojí rakev?

Proč by nebylo? Rakev smích nevylučuje!

Jaký to je pocit být v ní zavřený?

No řeknu vám, mám výhodu, že netrpím klaustrofobií. Otevřou mě až po osmnácti stránkách textu, to je po dobrých patnácti minutách hry, a přiznám vám, co je během té doby můj největší problém: bojím se, abych neusnul. (smích) Poctivá čtvrthodina je docela dlouhá doba, navíc ta rakev je pohodlně vypolstrovaná. Možná bych to neměl říkat, ale člověk se v ní necítí tak strašně, jak si možná představuje.

To vás ani jednou nepřepadla trudná myšlenka, že jednou

Vím, co chcete říct, nicméně tímhle se vůbec nezabývám. Jsem člověk okamžiku, takže přemýšlím spíš o tom, co bude za těch patnáct minut než jednou kdovíkdy. Spíš je mi nepříjemné, že když mě vezou na jeviště, je mnou manipulováno, smýkáno a já nevím kam. Pod víkem netuším, jestli jsem zrovna nohama do hlediště, nebo do portálu. Je to zvláštní pocit, jaký bych nechtěl zažít v reálném životě – aby mnou bylo pohybováno a já nevěděl kam.