Islandský režisér Dagur Kári se pustil do námětu, který je v nezávislém filmu zpracováván snad až příliš často, jeho dílko je ale natolik dojemné, skvěle zahrané a roztomilé, že stojí za vidění.

Fúsi je učebnicový příklad antihrdiny, obézní čtyřicátník bydlící u maminky, který utíká před životem ke svým modýlkům, vojáčkům a letadýlkům. K jeho dalším kratochvílím patří heavy metal a thajské jídlo.

Všemi jistotami náhle otřese nápad maminčina přítele, že by se měl přihlásit na kurz westernových tanců. Fúsi tam sice přijede, ale samozřejmě se neodváží vstoupit dovnitř. Náhodou se mu však do auta dostane dívka Sjöfn, se kterou si začne tak trochu podivný románek.

Jestliže Fúsiho lze nazvat podivínem, pak Sjöfn je vyloženě nemocná. Když je v depresivní fázi, náhle ruší společnou dovolenou i společné bydlení. A zmatený Fúsi se snaží s nekonečnou trpělivostí vztah nějak spravit.

Vtipná je i vedlejší linie s osamělou holčičkou, která si chce s Fúsim hrát, což v domě vyvolává jistá podezření...

Ne náhodou získal Dagur Kári na festivalu Tribeca cenu za nejlepší film, scénář i nejlepšího herce. Protagonista filmu Gunnar Jónsson jako převážně mlčící severský antihrdina vyzařuje jen velmi tlumené emoce.

Strnulý výraz v obličeji koresponduje s jeho línými pohyby a vnitřním postojem „mouchy snězte si mě“. Jeho příběh nenabízí hollywoodsky optimistické vyznění, spíše jen realismus, ale také suchý humor a hluboké pochopení pro outsidery.

Celkové hodnocení: 80%