Jemu je devatenáct a je rumunský boxer s romskými kořeny. Ona sice žije ve stejném rumunském městě, ale pohybuje se spíše v rámci maďarské menšiny, je jí třicet a je divadelní herečkou.

Jí se už zcela vyprázdnil vztah s manželem, taky hercem, změnil se v ubíjející rutinu, která pohltila i jejich domácí konverzace. Navíc v práci se jí při zkoušení nedaří, režisérovi se pořád něco nelíbí, alergické jsou na ní už i její kolegyně. On dostává nabídku přejít do profi ringu, i když vzhledem k mafiánské podivnosti jeho nových šéfů trochu tušíme, že se na něj chystá nějaká podlost. Bydlí se svým otcem ve skromných poměrech, v malém domku na předměstí.

Ona se jmenuje Cristina a on Rafael. Jo a tenhle Rafael kromě boxu tráví hodně času taky tím, že Cristinu sleduje. V jeho stalkerství však jsou spíše stopy nesmělosti, než úchylnosti.

„Chtěl jsem ukázat osudy dvou velmi různých lidí a prozkoumat, zda je možné, aby spolu prožili romantický příběh,“ říká režisér Şerban. „Box je film o jednoduché hře bez pravidel, o hře, ve které není nikdo v bezpečí.“

Jde sice o teprve druhý Şerbanův celovečerní snímek, ale tím prvním – Když chci, tak písknu – si už stihl udělat ve festivalovém světě výborné jméno. Soutěžil s ním v roce 2010 na Berlinale a získal tam Velkou cenu poroty a Cenu Alfreda Bauera za inovativnost ve filmu.

Po dvou liniích

Obě linie svého nového snímku, jeho a její, se režisér snažil odlišit třeba i castingem. Podobně jako ve svém debutu také v Boxu míchá Şerban herce s neherci, přičemž koncept filmu naplňuje to, že všichni představitelé postav kolem Rafaela jsou neherci, naopak ty kolem Cristiny hrají výhradně herečtí profesionálové.

Zejména pasáže pronásledování, kdy kamera udržuje jen minimální odstup za Cristininými zády, pak v sobě nesou zvláštní naléhavost. Takovou, že jsme následně nepříjemně překvapeni, že když se ti dva konečně na chvilku v kavárně setkají, nemají si – vzhledem k objektivním okolnostem celkem logicky – co říct.

Přesto však dál toužíme sledovat ty dva světy. Ano, jsou rozdílné, ale pořád tak nějak doufáme, že se nakonec protnou.