Článek
V době, kdy jste točil Ženu s tajenkou, jste byl renomovaný fotograf hvězd. Jak vznikl váš první film?
Ty začátky byly těžké, měl jsem sice příběh, ale nevěděl jsem, jak ho vyprávět. Nicméně filmy mě zajímaly, a když jsem jednou přijel do Londýna a čekal na příjezd královny, seznámil jsem se s filmovými štáby a začal trochu chápat, jak na to.
Po návratu do New Yorku jsem se setkal s Faye Dunawayovou, která byla zrovna na vrcholu slávy díky filmu Bonnie a Clyde a s níž jsem měl nějaká fotografická sezení.
Když se člověk jednou dostane do muzikantského světa, obrací se na něj víc a víc hudebníků
Sblížili jsme se, a když jsem jí vyprávěl o svém příběhu bývalé modelky, měla chuť do filmu jít. Jenže ji nechtěl scenárista. Tak jsem se zbavil já jeho a byl z toho můj vlastní projekt. Producentem se stala společnost Paula Newmana, s jehož ženou Joanne Woodwardovou jsem se také dobře znal.
Fotografoval jste mimořádně velké osobnosti – které z nich pro vás byly nejdůležitější?
Především to byla právě Faye, udělali jsme spolu spousty krásných fotografií. A pak Bob Dylan. K němu jsem se dostal přes svou velkou kamarádku, bývalou modelku a pak zpěvačku Velvet Underground Nico. A znal jsem i Dylanovu ženu. Obě mi pomohly, protože on byl velmi uzavřený, nedůvěřivý kluk.
Byla to šťastná náhoda, že zrovna já jsem získal jeho důvěru, a pak jsme spolu fotili dva a půl roku, vyráželi jsme společně na nejrůznější štace, do klubů a na koncerty, nafotili jsme i slavný obal jeho alba Blonde on Blonde.
Pak měl těžkou nehodu na motorce, na čas zmizel z veřejnosti a já jsem mezitím začal točit filmy. Ale dodnes se občas scházíme.
Známý je i váš obal desky Rolling Stones, na kterém jsou v ženském oblečení.
Ano, v té době jsem se s Rolling Stones přátelil, dělal jsem obal této i dalších jejich desek. Když se člověk jednou dostane do muzikantského světa, obrací se na něj víc a víc hudebníků. A přispělo k tomu i to, že jsem byl sám majitelem malého klubu, kde vystupovaly kapely zejména na začátku svých kariér. A když fotíte pro časopisy, setkáte se zase se spoustou herců a dalších osobností.
Je rozdíl ve fotografování a filmování herců?
Rozdíl tu je, i když mi občas říkají, že moje fotografie jsou velmi filmové. Ale ve filmu musíte vystihnout charakter postavy na hodinu a půl, při fotografování na zlomek vteřiny. Herec ve filmu jako by žil ve stroji času – točí se na přeskáčku. Fotografie je dílem okamžiku, byť pečlivě připraveným.
Jaký je svět módy a lifestylových časopisů? Konkurenční boj, anorexie?
Samozřejmě jak konkurenční boj, tak anorexie tu jsou a ještě mnoho dalšího, co se nám nelíbí. Svět módy je ale takový. My ho většinou vnímáme z hlediska luxusního pozlátka.
Jenže si musíte uvědomit, že svět módy v různých fázích zaměstnává určitě kolem poloviny všech lidí na celém světě – od návrhů přes šití až k prodeji, reklamě, médiím a všemu dalšímu, co s tím souvisí.
Takže kdybychom to zrušili, přijde o pracovní příležitosti ohromné množství lidí. Proto jsem i svůj první film chtěl natočit jako metaforu světa, kde mladí a úspěšní jsou na vrcholu, ale už tehdy jim koukají přes rameno mladší a noví.